Tak to tedy ne!!!

Tak nás pan Olšer dnes obdařil dalším z mnoha svých „svěžích“ dílek, článkem, ve kterém se tentokrát obul do Ministra pro lidská práva a záležitosti menšin Jiřího Dienstbiera jun. (ČSSD).

Po přečtení nadpisu jeho článku „Volby na krku; Dienstbier ohlásil návrh na oddlužení Romů...“ ve mně vzkypěla krev. Co si to ten ministr z nutnosti dovoluje? Sto sprostých slov mě napadlo.

Bezpochyby, pan Jiří Dienstbier je jedním z nejzbytečnějších politiků (společně s jeho souputníky Markem Bendou a Miroslavem Kalouskem), které tu máme. Z mně neznámého důvodu je senátorem, z mně neznámého důvodu je dokonce ministrem nejzbytečnějšího ministerstva, které si lze vymyslet.

Ano, a to není nepodstatné, pan senátor JD ml. se sjíždí jen na módní vlně svého zesnulého otce, disidenta Jiřího Dienstbiera st., kamaráda Václava Havla, kdysi Ministra zahraničí z raných devadesátých let, který s německým resortním kolegou HDG stříhal na hranicích dráty železné opony.

Stejně, jako se Marek Benda sjíždí na dřívější popularitě svého otce, disidenta Václava Bendy, jakkoliv sporné, ale dosti charakterní osoby.

Ale zpět k věci. Pan Dienstbier jun. se senátorem stal po smrti svého otce, nějakými doplňkovými senátními volbami na Kladensku, které nikdo vlastně příliš nesledoval. Před půldruhým rokem se pokusil kandidovat na presidenta republiky, tak nějak neúspěšně. Pak, ačkoliv jej jeho vlastní strana tak nějak příliš nemusí (proč?), najednou získal nějakou portfej v absurdním ministerstvu této koaliční vlády. Že by trafika nějaké kliky???

Letos kandidoval do Evropského Parlamentu, opět neúspěšně. Nepřipomíná nám nějak úsměvnou Bobinku, která kandiduje vždy a kamkoliv??? (Prý už toho nechá.)

Vlastně si můžeme vzpomenout, že pozicí ministra na podobném ministerstvu se dříve zkompromitoval i někdejší vyprovázeč ruských okupačních vojsk, hudebník Michael Kocáb. Možná neměl být raději tak politicky agilní (jeho aktivita Most, s panem Horáčkem, v '89, není dosud vůbec jasně vysvětlena).

Proč to vlastně píšu? Všechny ty zmíněné figurky vlastně silně nemusím. Obě (Dienstbier i Benda) nikdy pro tento stát nic užitečného neudělaly. Nikdy si nevydělávaly obyčejným prodejem své práce a umu (umí vůbec něco?), nebo se, nedejbože, pokusily podnikat a riskovat svůj majetek neúspěchem a neschopností podnikat.

Oba jsou prototypem politického vyžírky posledního čtvrtstoletí. Oba připomínají rakousko-uherského feldkuráta Katze z Haškova Švejka: „To se nám to hoduje, když nám jiní půjčují…“

Jen, a to je to, proč to píšu. Pan Olšer si pro svůj článek a účel vytrhl jen kousek té informace a udělal z ní bombastický titulek svého článku.

Jakkoliv s panem Dienstbierem nesouhlasím a myslím, že nemá (ani morální) právo takové věci navrhovat, celá ta věc zněla původně tak, že chce umožnit oddlužení i těm, kteří podle dikce současného úpadkového zákona nejsou schopni splatit alespoň 1/3 vytvořeného dluhu. Nikde není ani písmenko o Cikánech. Ano, můžeme se klidně pustit do hádky, proč alespoň třetinu, proč vůbec dluhy splácet, nebo proč je generálně pardonovat. Snad můžeme odhadovat, koho by se v důsledku nejvíce dotkly. Ale tak to prostě nezaznělo.

Ten nápad se týká nejen Romů, ale i z naivity zadlužených seniorů, nebo ze stejné hlouposti zadlužených malých podnikatelů. Samozřejmě, je to nápad socialisty, který nejlépe ví, jak problémy řešit, nejlépe nějakým centrálním zákonem, který, jako vždy, vytvoří druhotné a terciární nespravedlnosti, ale to už zákonodárce JD, nebo exekutivce JD, nezajímá.

Už to zde zaznělo z jiné klávesnice, pan Dienstbier nejlépe ví, jak řešit nespravedlnosti světa. Má k tomu sextivirát osvědčených nástrojů socialistů: daně, regulace, dotace, kvóty, právní kličky a donucovací zákony.

Ale jakkoliv z principu nesouhlasím s tím zcela zbytečným ministrem a jeho úřadem, nikde nenapsal, že chce oddlužit hlavně Cikány (Romy, chcete-li). To by tomu dal. Pan Olšer umí použít výborně kojzarovského pera. Ostatně začínal psát v nějakém ostravském hornickém plátku, když ten Kojzar psal v RP ty nejdemagogičtější politické články.

Měli bychom vědět, že jakákoliv pozitivní diskriminace nějakého etnika, či genderu, vždy musí narazit přinejmenším na hranici ústavnosti, deklaraci rovných práv. A pokud by to snad prošlo i naším zesocialičtělým Ústavním soudem, stejně to skončí v Haagu u vyššího soudu. (A vůbec se neodvážím říci, že rovná práva před zákonem jsou zde beze zbytku dodržována.)

Pozitivní diskriminace jakékoliv menšiny vždy vytváří negativní diskriminaci většiny a je lhostejné, zda jde o ženy, muže, Inuity, Křováky, nebo blondýny s nadměrným ochlupením zad.

Proč jsem se rozkřičel na pana Olšera: on to prostě jen přehnal s cílem dosáhnout bombastického titulku.

V pravdě však jde o to, že tito oknem, dveřmi, i světlíkem vyhození, a znova se jiným otvorem vrátivší socialisté, jsou schopni navrhnout zákon, že (…) mají pravdu vždy. To je osvědčená cesta do totality, které využil jistý Adolf i jistý იოსებ ჯუღაშვილი. Pokud neznáte gruzínské znaky, jde o jistého Josipa Džugašvilliho.

V tomto smyslu bych použil jednoho příkladu: „pokud s Vaším dítětem před školou hovoří ‚hodný strýček‘, který má v kapse spoustu bonbónků“, patrně strnete hrůzou. Ale když s Vámi v politické kampani před volbami hovoří jiný „hodný strýček“, a nabídne pívo, buřtíka, koblihu (zdarma) a přidá několik líbivých keců, tak, že ač dospělci, skočíte na tu udičku a toho manipulátora si ‚demokraticky‘ zvolíte. To je ten velký problém. Za gulášek, za pořizovací cenu 10 Kč, lze snadno získat moc. Billboardy a spoty v televizních kanálech jsou dražší.

Těch manipulátorů je spousta a je třeba umět dobře rozlišit, co jsou vějičky pro dětičky.