Skladba StB, struktura a důsledky

V  průběhu let se setkávám s řadou lidí, kteří chtějí oživit minulost a ptají se mě, za jakých okolností vznikaly tajné složky a další represivní orgány ČSSR, tzv. „pěst dělnické třídy“. Dal jsem si tu práci a vytvořil nástin historie tajných služeb. Od jejich vzniku, číslování a zaměření jednotlivých správ SNB (číslovaných i nečíslovaných) krajských správ, jakými zákony se řídily, píši o počtu důstojníků Státní bezpečnosti (StB) i jejich agentů. Zmiňuji i existenci tzv. „lustračního zákona“, rozepisuji se o kategoriích spolupracovníků Státní bezpečnosti, o druzích spisů vedených tajnými službami. Na několika stránkách ve zkratce uvádím nejen další informační systémy, ale také skartace dokumentů StB a zákon o protikomunistickém odboji a odporu proti němu. Text byl konzultován s historiky na tuto problematiku, ale opět upozorňuji, že v něm nenajdete všechno. Jde pouze o nástin toho, jak v ČSSR vznikaly represivní orgány.

Po skončení 2. světové války se Komunistická strana Československa (KSČ) soustředila na ovládnutí Ministerstev vnitra a národní obrany. Leninskou zásadu, že kádry rozhodují vše, začal orgán uplatňovat v souladu s jednadvaceti podmínkami Komunistické Internacionály, a to hned po Únoru 1948. Ale již v květnu 1945 vznikl Pohotovostní pluk 1. Národní bezpečnosti, který byl v roce 1946 přeorganizován na Pohraniční útvary SNB o 6000 mužích. Tyto pluky sehrály v Únoru 1948 významnou úlohu a právě z nich se rekrutovali budoucí příslušníci Státní bezpečnosti (StB), kterou odjakživa ovlivňovala, a později i řídila, Bezpečnostní komise ÚV KSČ.

Výbor schvaloval leccos, dokonce i ministry a jejich náměstky, náčelníka Vysoké školy SNB či náčelníka kádrové správy Federálního ministerstva vnitra (FMV). Komunistický režim si veškerou perzekuční činnost umocňoval přijatými zákony. Jedním z nich byl například zákon o Národní bezpečnosti z prosince 1948, vydaný pod číslem 286/1948 Sb.

Kádrový pořádek ÚV KSČ č. 057/84, charakterizován jako „Tajný“, se jen ojediněle zmiňuje o kompetencích vztahujících se k vnitru a armádě. Přesto nomenklatura ÚV KSČ měla ve většině případů velice blízko k StB.

Číslování a zaměření správ SNB

Zveřejňuji Správy Státní bezpečnosti (StB) tak, jak byly očíslovány, nazývány a na jakou oblast byly zaměřeny.

1. I. správa SNB   –  Hlavní správa rozvědky SNB pro boj proti vnějšímu nepříteli. Řídila se organizačním řádem, který byl přílohou přísně tajného rozkazu ministra vnitra ČSSR.
2. II. správa SNB  – Hlavní správa kontrarozvědky SNB
3. III. správa SNB  – Hlavní správa vojenské kontrarozvědky. Byla řízena výtahem ze 6. dubna 1983 ze statutu III. Správy SNB, který byl přílohou přísně tajného rozkazu náčelníka hlavní správy vojenské kontrarozvědky č. 009/1983, čj. 00339/208-82.
4. IV. správa SNB  – Správa sledování SNB
5. V. správa SNB  – Správa ochrany státních a stranických činitelů SNB. Organizační řád této správy byl přijat 23. listopadu 1977. Byl přílohou přísně tajného rozkazu ministra vnitra ČSSR č. 36/1977, čj. 0-0066/Sv-1977
6. VI. správa SNB  – Správa zpravodajské techniky SNB. Organizační řád této správy byl přijat 4. května 1979 a byl přílohou přísně tajného rozkazu ministra vnitra ČSSR č. 10/1979, čj. OT-0028/E-1979
7. VII. správa SNB  – nebyla (neexistovala)
8. VIII. správa SNB  – Letecká správa SNB
9. IX. správa SNB  – Správa hradní hudby SNB
10. X. správa SNB  – Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli ze dne 21. listopadu 1980, který byl přílohou přísně tajného rozkazu ministra vnitra ČSSR č. 43/1980, čj. VN-00147/01-1980
11. XI. správa SNB  – Správa SNB na ochranu ekonomiky (Existovala v období let 1981 až 1988)
12. XII. správa SNB  – Správa kontrarozvědky Zboru národnej bezpečnosti Bratislave. Organizační řád je z 20. března 1989 a byl přílohou přísně tajného rozkazu náčelníka XII. Správy SNB č. 7/1989, bez čj. (čísla jednacího)
13. XIII. správa SNB  – Zvláštní správa SNB

Další nečíslované správy SNB:

• Hlavní správa pohraniční stráže a ochrany státních hranic
• Zpravodajská správa Hlavní správy pohraniční stráže a ochrany státních hranic
• Kádrová správa Federálního ministerstva vnitra (FMV)
• Vnitřní a organizační správa FMV
• Správa Vojenské kontrarozvědky (VKR) Západního vojenského okruhu Tábor
• Správa spojení SNB
• Správa pro plánování, rozpočet a sociální zabezpečení FMV
• Správa stavebně ubytovací služby SNB
• Správa tělovýchovy a vrcholového sportu SNB
• Správa vojsk ministerstva vnitra ČSSR
• Správa vyšetřování Státní bezpečnosti
• Federální správa Veřejné bezpečnosti
• Kádrová správa Ministerstva vnitra a životního prostředí (MVŽP ČSR)
• Inspekce MVŽP ČSR
• Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti MVŽP ČSR
• Hlavní správa Veřejné bezpečnosti MVŽP
• Správa vyšetřování Veřejné bezpečnosti MVŽP ČSR
• Správa zdravotnického a sociálního zabezpečení MVŽP ČSR
• Ekonomická správa MVŽP ČSR
• Brigáda Pohraniční stráže
• Správa ochrany státních hranic

Krajské správy Státní bezpečnosti

Dále existovala Správa SNB hl. n. Prahy a Středočeského kraje. Správa StB Praha, Správa Veřejné bezpečnosti (VB) hl. m. Prahy, Správa VB Středočeského kraje.

V krajích jako krajské správy SNB – Správy StB byly v Západočeském kraji v Plzni Správa StB Plzeň a Správa VB Plzeň. V Jihočeském kraji v Českých Budějovicích, v Severočeském v Ústí nad Labem, ve Východočeském v Hradci Králové, v Jihomoravském v Brně, v Severomoravské Ostravě.

Na Slovensku v Bratislavě, kde sídlila i Správa VB Západoslovenského kraje. Pro Středoslovenský kraj bylo sídlo v Báňské Bystrici, pro Východoslovenský kraj bylo sídlo ve městě Košice.

Tyto všechny krajské správy měly ještě Okresní správy SNB a to v každém okresním městě.

Zákonné normy pro činnost Státní bezpečnosti

Činnost StB, jakož i její organizace, ale hlavně pracovní metody byly od počátku do konce existence definovány interními, podzákonnými normami. Rozkazy a nařízení ministrů vnitra, jejich náměstků, náčelníků správ a dalších zodpovědných funkcionářů prakticky kodifikovaly každodenní fungování mocenského mechanismu státobezpečnostního kolosu.

Vždyť ještě v polovině roku 1989 měla být činnost Státní bezpečnosti upravena devětačtyřiceti (49!) služebními předpisy nejvyšší úrovně. StB až do konce své existence (zrušena byla k 31. březnu 1990) odvozovala svou činnost ze zákona o SNB č. 40/1974 Sb.

Agenti v armádě i ve Federálním shromáždění

Udavači byli všude. Nejen, že pobývali v zaplivaných knajpách IV. cenové skupiny, ale například v různých dělnických závodech, státních institucích, působili ve všech odvětvích společenského života. A to ať již šlo o kulturu, sport, denní tisk… Jak byla rozprostřena síť agentů si ukažme na následujícím příkladu.

Tak jen u Protivzdušné obrany státu (PVOS) ke dni 30. června 1989 bylo registrováno 50 rezidentů, 604 agentů a 903 důvěrníků StB. Vývoj bohužel ukázal, že sametovost revoluce byla přílišná. Žili jsme v naději, že agenti StB i komunisté odejdou do věčných lovišť, což se nestalo.

Jeden příklad za všechny. V nově vzniklém Federálním shromáždění (FS) bylo deset poslanců, agentů, registrovaných v evidencích bývalých I. – III. Správ SNB. Jejich jména dne 21. března 1991 zveřejnila vyšetřovací komise a vyzvala je k odstoupení.

Seznamy agentů nejdříve byly publikovány v Necenzurovaných novinách „Rudé krávo“. Našli jsme tu část agentů z řad herců, sportovců, zpěváků atd. Vydaná jména zaštítila Antikomunistická aliance, která byla složena z řad lidí, působících předtím v disentu.

Přijetí lustračního zákona

Lustrační zákon byl přijat v témže roce, a to 4. října 1991 jako zákon č. 451/1991 Sb., stanovující „některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích“ obou tehdejších republik i federace. Díky aktivitě radikální části poslanců Federálního shromáždění vyřadil z některých funkcí určitou část osob z nomenklatury KSČ, příslušníky Lidových milicí (LM) a StB, jejich tajné spolupracovníky, členy akčních výborů i studenty škol v SSSR. Tento zákon však neumožnil, podobně jako zákon Bundestagu ve Spolkové republice Německo o podkladech STASI (StUG) vstup do „třináctých komnat“ minulého režimu.

Tehdejší ředitel 3. sekce 1. divize FMV si postěžoval: „Nedostali jsme 220 miliónů marek jako pastor Gauck, který má na starost archivy východoněmecké STASI. Nemáme sál pro 3000 lidí. Ani peníze na archiváře.“

Počet agentů v „Cibulkových seznamech“

V těchto seznamech, jejichž 1. díl byl vydán 4. června 1992, jako první z postkomunistických zemí. Bylo zveřejněno 76 907 údajů zanesených v kategorii Agent (A) nebo Tajný spolupracovník – agent (TS – A) (jde o totožnou kategorii). Dále je zde 79 248 údajů o důvěrnících StB, 6085 držitelích propůjčených bytů (DPB) a 642 rezidentech (R). K tomuto počtu je třeba započítat 33 000 záznamů v různých kategoriích, u nichž ale není uvedeno datum narození. V kategorii Kandidát tajné spolupráce (KTS) nalezneme 70 000 údajů (podle spisovatele Petra Placáka) nebo 79 000 údajů podle Jaroslava Bašty.

Seznamy vyvolaly bouřlivou reakci ve společnosti, pozitivní i negativní. Hovořilo se o tzv.„divokých seznamech“. Ministerstvo vnitra (MV) se ústy jejího mluvčího Martina Fendrycha od nich distancovalo. Jaroslav Bašta, tehdejší šéf nezávislé komise FMV, jako zdroj nevyloučil ani bývalé příslušníky StB a poukázal na databázi, která byla v létě 1990 předána Federální bezpečnostní informační službě (FBIS), tehdy ještě Úřadu na ochranu ústavy a demokracie. Až o rok později, když jsem se s Baštou setkal mezi čtyřma očima, mi řekl: „Pane Maraczi, Cibulkovy seznamy, po porovnání s našimi odborníky, jsou přesné a sedí. Při zlomu textu však došlo k chybě: z této databáze vypadl každý sedmdesátý člověk. Což znamená, že v nich může chybět až 5000 lidí.“ [dopočtěte si sami. pozn. redakce.]

A v Hovorech z Lán si polívčičku přihřál i tehdejší prezident Václav Havel, cituji: „Seznamy jsou neoficiální, neověřené, a je tedy sporné, do jaké míry má někdo právo je otiskovat… Neříkám, že v těch seznamech nejsou skuteční agenti, kteří škodili a udávali. Je jich tam jistě mnoho, ale jsou tam i lidé, kteří se tam ocitli bůhvíjak, a celé je mi to protivné a vím, že budu debolševizátory napaden, že jsem ochráncem agentů, komunistů a podobně.“

Důvěrníci StB a Kandidáti tajné spolupráce

10. března 1992 se 99 poslanců obrátilo na Ústavní soud (ÚS), aby rozhodl o možné neústavnosti lustračního zákona. Po devíti měsících však potvrdil, že není protiústavní, má svou oprávněnost, a to navzdory zrušení paragrafu postihujícího tzv. vědomé spolupracovníky (§ 2 odst. 1 písm. C). Na základě rozsáhlého dokazování soud 26. listopadu 1992 vydal nález, kterým zrušil „vědomou spolupráci“ u kategorie důvěrníci (D), kandidáti tajné spolupráce (KTS) a tajní spolupracovníci důvěrného styku, tj. kategorie tajného spolupracovníka hlavní správy rozvědky.

Kategorie spolupracovníků StB

• Rezident  byl zvlášť vybraný, naprosto spolehlivý, životně zkušený a odborně připravený tajný spolupracovník, který pod vedením důstojníka StB řídil práci svěřených agentů.
• Agent  byl tajný spolupracovník, který plnil úkoly při odhalování, rozpracování a dokumentování protistátní trestné činnosti a úkoly směřující k předcházení a zabránění této trestné činnosti.
• Držitel propůjčeného bytu  byl tajný spolupracovník, zvlášť získaný za účelem propůjčení místnosti k uskutečňování konspirativních schůzek.
• Konspirační byt byl samostatný objekt, byt nebo místnost získaná a obhospodařovaná přímo operativním útvarem.
• Kandidát tajné spolupráce  byl prověřovanou osobou za účelem získání ke spolupráci.
• Důvěrník  byl spolupracovník, který pomáhal plnit dílčí úkoly StB povahy, především pomocné, orientační a prověrkové úkoly v souvislosti s odhalováním nebo objasňováním protistátní činnosti.

Druhy svazků a spisů

• Objektový svazek  se zakládal na instituce a úřady zejména působící na území tehdejší ČSSR, na centrály a úřadovny nepřátelských rozvědek, emigrantská centra a jiné nepřátelské organizace za účelem zjišťování jejich činnosti. Dále na významné objekty čs. Národního hospodářství, vojenské objekty, hraniční prostory a na určené StB problematiky za účelem soustřeďování zpravodajských poznatků o vývoji StB situace, dodržování režimu ochrany státního tajemství apod.
• Signální svazek  se zakládal na osoby podezřelé z trestné činnosti (rozuměj i politické!) nebo na podezřelý jev za účelem prověření signálu, tj. potvrzení nebo vyvrácení podezření z trestné činnosti.
• Osobní svazek  se zakládal na osobu, na níž bylo již důvodné podezření z trestné činnosti potvrzeno.
• Pátrací svazek  se zakládal, bylo-li důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin spadající do věcné příslušnosti vyšetřovatele StB a příčiny ani pachatel nebyli dosud známi.
• Spis nepřátelské osoby  se zakládal k soustřeďování písemností (evidenci zdůvodňujícího, prověrkového a kontrolního charakteru) k osobám, které svým jednáním nebo politickými postoji ohrozily, ohrožují nebo by mohly ohrozit vnitřní pořádek a bezpečnost státu.
• Kontrolní svazek  se zakládal u útvarů, které řídí a kontrolují důležitou akci podřízeného útvaru, a obsahuje kopie plánu postupu a dokumenty o souhrnných výsledcích rozpracování, o závažných rozhodnutích řídícího útvaru a o výsledcích kontrolní činnosti.
• Evidence výjezdů čs. Občanů do nesocialistických zemí (EVCO)  měla zajistit „aktuální a archivní informace k čs. občanům, vyjíždějícím do nesocialistických zemí“.
• Evidence emigrantů a navrátilců (EMAN)  měla zajistit „sjednocení poznatků k emigrantům a navrátilcům rozptýlených v evidencích mnoha útvarů Sboru národní bezpečnosti“ (SNB).
• Evidence pobytu cizinců žijících na území ČSSR (CRO-2)  měla zajistit „aktuální informace k pobytu: cizinců trvale žijících na území ČSSR, cizinců s dlouhodobým povolením k pobytu na území ČSSR“.
• Další evidenční fondy (DEF):

Zaměření činnosti Státní bezpečnosti

Nejdůležitějším systémovým omezením práce StB byla organizační struktura. V rámci tří hlavních operativních linií – vnější nepřítel, vnitřní nepřítel, ekonomika (nebo vnější a vnitřní zpravodajství, kontrarozvědná ochrana ekonomiky) – byly problematiky trvalé (velké ambasády, respektive diplomaté, zpravodajští důstojníci států „hlavního protivníka“ – USA, Německo, Velká Británie – malé ambasády, styky těchto ambasád, nepřátelské osoby, legální strany, společenské organizace, zakázané instituce, církve a sekty, obchodní zastoupení západních firem, vízoví cizinci, domácí strategické firmy atd.). Dále problematiky dočasné (nepřátelé uvnitř strany, trockisté, bývalé sítě gestapa, SD a abwehru, historikové, ekologové atd.) Při způsobu vnitřního úkolování i kontroly bylo nemožné, aby československá tajná policie sledovala sovětské diplomaty či dokonce „spřátelené“ pracovníky Komitětu gosudarstvenoj bezopasnosti (KGB), což se dá přeložit jako Výbor pro státní bezpečnost. Ale je pravdou, že někteří příslušníci KGB působící v ČSSR, byli sledováni v krátkém období v srpnu 1968.

Ostatní informační systémy

1. správa požadovala automatizovat následující evidence: signatáře Charty 77 (CH-77) a členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), pravicové sociální demokraty (sic!), stážisty a stipendisty, členy sekty Svědci Jehovovi, protizákonné písemnosti a další.

Skartace z příkazu generálporučíka Lorence

Je sice pravděpodobné [možná. Pozn. redakce] , že Česká republika se snaží postupně zveřejnit veškeré dostupné dokumenty, které v různých archivech lze najít. Nikdy však nedojde ke zveřejnění všech s ohledem na následující fakta:

Generálporučík Alojz Lorenc, tč. první náměstek ministra vnitra, dne 1. prosince 1989 vydal rozkaz, aby byly skartovány tzv. „živé“ svazky a „vytříděné“ materiály. Šlo o skartování 99 % svazků tzv. „nepřátelských osob“ (7193), 75 % osobních svazků (195), 67 % signálních svazků (528), 67 % spisů důvěrníků StB (8632), 55 % spisů tzv. „prověřovaných osob“ (4701). Dále pak bylo skartováno 44 % agenturních svazků (5179), 41 % svazků rezidentů StB (54 osob), 37 % objektových svazků (1275) a 36 % spisů KTS (1192). Skartace probíhaly podle neúplných údajů na úřadovnách kontra-rozvědných součástí politické policie, v papírnách, objektech ministerstev vnitra a v ubytovacích prostorách Střední skupiny sovětských vojsk. Docházelo k nim v tajnosti formou sešrotování spisů nebo jejich pálením.

Valná většina údajů o agentech zůstala nedotčena. Estebákům a jejich přisluhovačům se nepodařilo zlikvidovat různé evidenční pomůcky, a zejména zůstaly zachovány netknuté registry svazků. [pozn. redakce: ano, registry svazků zůstaly, jen se nikdo už nikdy nedoví, co obsahovaly ty svazky. Tedy víme, že Svoboda donášel na Nováka a Svoboda byl agentem, ale co konkrétně na Nováka naprášil, už se nikdy nedovíme!!!]

Trestná činnost důstojníků Státní bezpečnosti

Státní bezpečnost ke své činnosti využívala širokou paletu trestných činů kriminálního charakteru. Největší zrůdnosti vědomě páchala v padesátých letech. Šlo o vraždy režimu nepohodlných lidí, používání psychického i fyzického teroru, mučení, nezákonného zadržování a věznění přes „profylaktická opatření“, zastrašování a vyhrožování, pomocí agenturní sítě vnášení nesváru, podezření, rozkládání rodinných vztahů nebo osobnosti sledovaného, vytváření dezinformací nebo psaní dezinformačních článků do Rudého práva a jiných tiskovin (Signál, Průboj, Naše tvorba atd.), zasílání výhružných anonymů nebo zboží, které si člověk neobjednal. StB vymýšlela různé provokace, vydírala pomocí dětí nebo rodiny… Odpůrcům komunistického režimu odebírala řidičské průkazy, pasy atd.

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV ZK), kde pracují jak dokumentaristé, tak policejní vyšetřovatelé, převážně z řad bývalých politických vězňů a disidentů, archivuje případy trestné činnosti příslušníků StB, která se obvykle prolínala s trestnou činností různých exponentů komunistického režimu z řad civilních osob.

Počty příslušníků (důstojníků) StB

Početní stavy příslušníků StB na velitelství i v krajích: ke 2. únoru 1949: 4351, k 1. červnu 1950: 5708 a k 1. lednu 1952: 8621 příslušníků. U Hlavní správy kontrarozvědky – II. Správy SNB, jež byla kontrarozvědnou složkou StB – správy SNB pro boj s vnitřním nepřítelem – v letech 1988 – 1989 pracovalo na 683 příslušníků (důstojníků) StB, z toho 516 v operativě a 167 ve štábních útvarech. U Správy StB hl. m. Prahy a Středo-českého kraje k říjnu 1989 bylo 595. U Obvodních správ SNB pro StB v Praze na OS SNB v Praze v říjnu 1989 působilo 76 důstojníků StB a na OS SNB ve Středočeském kraji bylo na okresech Středo-českého kraje 132. U Správy StB Brno a Jihomoravského kraje to bylo 507 příslušníků StB.

Zákon o protiprávnosti komunistického režimu

Český parlament, zvolený ve svobodných volbách, v duchu vyrovnání se s komunistickou minulostí, přijal zákon č. 198/1993 Sb. „o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu“, který publikováním ve Sbírce zákonů vstoupil v platnost 3. července 1993. Tato norma proklamativně konstatovala, že KSČ, „její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 – 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody…“

Praktické uplatnění tohoto zákona však zůstalo jen v říši zbožných přání. [pozn. redakce]

Autorem textu je pan Pepíno Maraczi, červen 2006, psáno pro KAN

Článek byl publikován na portálu Svobodný svět