Socialistický neokapitalismus

Nejen řada klasických liberálních ekonomů dlouhou řadu let konstatuje, že stát neumí ani podnikat, ani investovat, protože se programově zbavil všech ekonomických ukazatelů a nutných zpětných vazeb, počíná si pak metodami pokusů a omylů tak dlouho, až společnost zcela zbaví nejen veškeré individuální aktivity, osobního bohatství a majetku, až se nakonec zbaví veškerého lidského potenciálu a zůstane mu pouze bezcenné, ovladatelné maso.

Zisk z libovolné činnosti náleží v první řadě tomu, kdo se o něj zasloužil. Tedy tomu, kdo jej promyslel, zafinancoval a následně úspěšně zrealizoval. Zde, a nejen zde, vzniká mylný dojem, že zisk ze soukromé činnosti, nebo alespoň jeho drtivá část, náleží státu na jeho pofiderní projekty a zámysly.

Pokud by to takto mělo platit, pak – pokud bychom byli konzistentní – musíme přece říci, že stát je povinen se stejnou měrou podílet i na ztrátě nezdařeného soukromého podnikatelského záměru, a tedy v případě neúspěchu vracet jednotlivci alikvotní část jeho ztráty. Každý se v tomto okamžiku plácne do čela, co že je to za obrovský nesmysl, proč by to stát dělal? Vida, tak z jedné strany je údajně správné a logické (sic!), že stát si násilím bere značnou část soukromého vlastnictví nabytého úspěšnou činností, na druhou stranu ale od neúspěchu dává ruce pryč a ponechává jej plně na bedrech jedince.

Ani nebudu hovořit o sekundárních povinnostech platit výpalné v podobě pseudopojištění sociálního a zdravotního, které je nutné platit bez ohledu na dosažený zisk, případně povinnosti odvádět DPH z faktur v okamžiku vystavení, bez ohledu na jejich inkaso. Ze stejného kotlíku jsou i daňové fikce, kdy v některých situacích mají finanční úřady právo vyměřit daň „v místě a oboru obvyklou“, místo daně vypočtené z reálných účetních materiálů.

Ne nadarmo tedy můžeme říci, že soudobá forma státu je sice do jisté míry svolná se soukromým podnikáním jednotlivce, ale zároveň jej staví před demotivační fakt, že jeho činnost je povolena pouze pro soukromé účely a cíle státu, že slouží pouze jako užitečný idiot, jehož úspěchy si stát automaticky přivlastní, zatímco neúspěchy mu ponechá na zádech v plné výši a přiloží k nim ještě svůj další díl trestu za neúspěch (ať ve formě exekucí za nesplacené sociální pojištění, či jiný přídavný trest). O nemožnosti jednoduchého bankrotu firmy, či nefunkčního osobního bankrotu ani nemluvě.

Když situaci rozebereme kolem a kolem, nacházíme, že socialistický stát se sice zbavil centrálně řízené, plánovité ekonomiky, protože bylo nad slunce jasnější, že není schopna správně alokovat zdroje, ani nemá signály o vzácnosti komodit a reálných cenách výrobního kapitálu, není proto schopna ekonomické kalkulace. Na straně druhé vidíme, že dispoziční právo k vytvořenému kapitálu si nadále ponechává stát ve vlastních rukou a byrokraticky nakládá s jeho aktivy, zatímco pasiva s úsměvem ignoruje.

Závěr z toho je vcelku jasný: nejedná se zde v žádném případě o nějakou formu kapitalismu, nýbrž byla jen forma absolutního veřejného vlastnictví výrobních prostředků zaměněna za jinou formu státního vlastnictví.

V pozdní fázi reálného socialismu, v osmdesátých letech minulého století, byly státní podniky převedeny po perestrojkovém vzoru do režimu tzv. samofinancování (chozrasčotu). Samozřejmě za byrokratického dohledu státních orgánů. Státním podnikům, které nějakým aktivnějším přístupem k výrobě dosáhly nějakého významnějšího zisku, byla stejně aktiva odebrána a následně přerozdělena podnikům zastaralým, neefektivním, či jen se vezoucím. Dnešní podoba je však jiná. Aktiva jsou nadále odebírána jednotlivcům i firmám zcela přepjatým zdaněním, ale vybrané zisky nejsou redistribuovány, ale spotřebovávány státním aparátem na řadu zcela nesmyslných a ekonomicky nezdůvodnitelných cílů.

Jedním z dalších dopadů takto de facto opět centrálně řízené ekonomiky (jen s vytěžením užitečných idiotů) je, že je v podstatě účinně zabráněno tvorbě domácího kapitálu. Firmy jsou následkem toho podkapitalizovány a vzniku nových firem je bráněno nejen administrativně, ale hlavně nesnadným přístupem ke kapitálu cizímu. Stát na tuto svou chybu, kterou způsobil svou činností, reaguje dvěma metodami.

V prvé instanci zve do země cizí investory, kterým vytváří netržní, korupční podmínky formou investičních pobídek. Rozumějme tomu jednoduše tak, že Pepíkovi stát daňově uloupí jeho pracně vydělané peníze, aby pak za ně pozval zahraničního investora, který bude poté Pepíkovi nekale konkurovat, nebo jej jen donutí k nějaké podřadné subdodavatelské funkci. Pochopitelně na tu investiční pobídku, ať už realizovanou jakkoliv, praskne kromě finančních prostředků i nutné zničení zemědělské půdy na stavbu provozních hal, které si vynutí další zábory půdy na infrastrukturu, dopravní obslužnost, ekologickou zátěž atd. atp.

Závěrečným efektem celé zahraniční investice je to, že v okamžiku, kdy zahraniční firma vytěží nejen pracovní sílu za nevalných pracovních podmínek, ale vypotřebuje i další benefity, třeba v podobě daňových prázdnin, vyklidí pozice a odejde vytěžit podobné výhody kamkoliv jinam. Po ní zde zůstanou jen opuštěné haly, zplundrovaná brownfields a sekundární nezaměstnanost.

Samostatnou kapitolou jsou samozřejmě „podnikatelé“ kteří správně nalezli, že než vymyslet nějaký produkt, vyrobit jej a prodat, je jednodušší přisát se někam do státních penězotoků a odebírat si z něj prostředky jinými cestami, počínaje nejrůznějšími dotacemi, přes nejrůznější státní operační programy, až po účast v pochybných státních zakázkách. (Při té příležitosti by se jistě vyplatilo zkoumat, za jakých podmínek a jakými metodami začali podnikat naši současní největší oligarchové, miliardáři a multimilionáři.) Ale k tématu:

V druhé instanci se stát etabluje jako největší investor v zemi (a také největší zaměstnavatel!!!), v jehož režii jsou zadávány tzv. „veřejné zakázky“ nejrůznějšího druhu, které se typicky vyznačují nekvalitními smlouvami o předmětu dodávky, předražením ceny, nedodržením smluvené ceny, nedodržení dodacích lhůt a samozřejmě velmi spornou jakostí dodávky. (Úsměvné je, že všechna ta výběrová řízení přikládají nejvyšší váhu ceně dodávky a o jakosti se příliš neuvažuje.) O velmi sporných, ke korupci přímo vybízejících výběrových řízeních, není nutno ani příliš hovořit. A o odpovědnosti za hospodaření se svěřenými prostředky už vůbec ne!

Stát velmi rád hovoří o investicích, o jejich nezbytnosti, ale už není schopen vidět a pochopit, že investice, aby se tak dala označit, musí být efektivní, tedy výnosná. Protože stát neumí návratnost těchto svých „investic“ žádným způsobem měřit, není opět schopen ekonomické kalkulace, nemá ponětí o reálných cenách a ani o návratnosti takovéto pseudoinvestice. Stát proto neinvestuje, ale pouze podniká se ztrátami s cizími penězi, přesněji řečeno, stát pouze neefektivně utrácí cizí kapitál.

Stát v prvé řadě nemá apriorní právo na cizí kapitál, zejména proto, že se o jeho tvorbu nijak nezasloužil, neumí s ním hospodařit a jediným výsledkem je soustavný úpadek hospodářství i bohatství společnosti. Stát vůbec nemá právo vlastnit jakýkoliv kapitál, protože pak se stává právním podnikatelským subjektem bez odpovědnosti za své hospodaření, se sklonem k vytváření korupčního prostředí a navíc sám sebe vyjímá a priori z vlastní jurisdikce, čímž se stává jakýmsi feudálním subjektem.

Z předchozího lze tedy uzavřít, že státu „právem“ nenáleží vůbec žádné daně. Ani malé, ani velké. Jsou jen dvě možnosti: buď je stát novodobý tyran, otrokář, který si výši „výpalného“ sám stanovuje, vynucuje i trestá. Mechanismus demokratických voleb s tím nijak nesouvisí, protože žádný ze zvolených zástupců tuto premisu nemůže (a ani nechce) změnit. Mění se pouze jedinci, kteří udržují stejný status quo.

Pokud nemá a nechce být stát novodobým tyranem, pak musí být daně dobrovolné. Pokud někdo namítne, že v tom okamžiku by daně přestali okamžitě všichni platit, má pravdu a je to tak naprosto správné. Až by se za nějaký čas ukázalo, že nějaká státní funkce (nebo služba) začíná významnému množství lidí scházet, začali by si ji platit dobrovolně, ale nepochybně ve zcela jiné formě, než dnes. A také s jinou kvalitou služby. Stát a jeho aparát by nutně prošel velmi tvrdou redukční dietou a byl by (možná) resetován tak, jako dnes občas resetujeme počítače: znovu, z čisté vody.

Je otázkou, zda by byl stát schopen (poté, co si znova uvědomí svou moc) setrvat nadále v nějakém rozumném měřítku, jak by rádi viděli minarchisté, nebo by znovu metamorfoval do obludného systému dnešních měřítek, až by si vynutil další reset. Anebo úplnou změnu systému.

Nepochybné je, že stát této podoby a formy je nebezpečným pokusem, protože obrátil přirozené lidské jednání z koncepce, že „stát je službou pro občana“ ve zvrhlou formu, ve které je zde stále více uplatněn princip, že „občan je určen (a obětován) pro účely státu“.

Psáno 31. března 2015 pro Svobodný svět