- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Po skončení 2. světové války se Komunistická strana Československa (KSČ) soustředila na ovládnutí Ministerstev vnitra a národní obrany. Leninskou zásadu, že kádry rozhodují vše, začal orgán uplatňovat v souladu s jednadvaceti podmínkami Komunistické Internacionály, a to hned po Únoru 1948. Ale již v květnu 1945 vznikl Pohotovostní pluk 1. Národní bezpečnosti, který byl v roce 1946 přeorganizován na Pohraniční útvary SNB o 6000 mužích. Tyto pluky sehrály v Únoru 1948 významnou úlohu a právě z nich se rekrutovali budoucí příslušníci Státní bezpečnosti (StB), kterou odjakživa ovlivňovala, a později i řídila, Bezpečnostní komise ÚV KSČ.
Výbor schvaloval leccos, dokonce i ministry a jejich náměstky, náčelníka Vysoké školy SNB či náčelníka kádrové správy Federálního ministerstva vnitra (FMV). Komunistický režim si veškerou perzekuční činnost umocňoval přijatými zákony. Jedním z nich byl například zákon o Národní bezpečnosti z prosince 1948, vydaný pod číslem 286/1948 Sb.
Kádrový pořádek ÚV KSČ č. 057/84, charakterizován jako „Tajný“, se jen ojediněle zmiňuje o kompetencích vztahujících se k vnitru a armádě. Přesto nomenklatura ÚV KSČ měla ve většině případů velice blízko k StB.
Zveřejňuji Správy Státní bezpečnosti (StB) tak, jak byly očíslovány, nazývány a na jakou oblast byly zaměřeny.
Dále existovala Správa SNB hl. n. Prahy a Středočeského kraje. Správa StB Praha, Správa Veřejné bezpečnosti (VB) hl. m. Prahy, Správa VB Středočeského kraje.
V krajích jako krajské správy SNB – Správy StB byly v Západočeském kraji v Plzni Správa StB Plzeň a Správa VB Plzeň. V Jihočeském kraji v Českých Budějovicích, v Severočeském v Ústí nad Labem, ve Východočeském v Hradci Králové, v Jihomoravském v Brně, v Severomoravské Ostravě.
Na Slovensku v Bratislavě, kde sídlila i Správa VB Západoslovenského kraje. Pro Středoslovenský kraj bylo sídlo v Báňské Bystrici, pro Východoslovenský kraj bylo sídlo ve městě Košice.
Tyto všechny krajské správy měly ještě Okresní správy SNB a to v každém okresním městě.
Činnost StB, jakož i její organizace, ale hlavně pracovní metody byly od počátku do konce existence definovány interními, podzákonnými normami. Rozkazy a nařízení ministrů vnitra, jejich náměstků, náčelníků správ a dalších zodpovědných funkcionářů prakticky kodifikovaly každodenní fungování mocenského mechanismu státobezpečnostního kolosu.
Vždyť ještě v polovině roku 1989 měla být činnost Státní bezpečnosti upravena devětačtyřiceti (49!) služebními předpisy nejvyšší úrovně. StB až do konce své existence (zrušena byla k 31. březnu 1990) odvozovala svou činnost ze zákona o SNB č. 40/1974 Sb.
Udavači byli všude. Nejen, že pobývali v zaplivaných knajpách IV. cenové skupiny, ale například v různých dělnických závodech, státních institucích, působili ve všech odvětvích společenského života. A to ať již šlo o kulturu, sport, denní tisk… Jak byla rozprostřena síť agentů si ukažme na následujícím příkladu.
Tak jen u Protivzdušné obrany státu (PVOS) ke dni 30. června 1989 bylo registrováno 50 rezidentů, 604 agentů a 903 důvěrníků StB. Vývoj bohužel ukázal, že sametovost revoluce byla přílišná. Žili jsme v naději, že agenti StB i komunisté odejdou do věčných lovišť, což se nestalo.
Jeden příklad za všechny. V nově vzniklém Federálním shromáždění (FS) bylo deset poslanců, agentů, registrovaných v evidencích bývalých I. – III. Správ SNB. Jejich jména dne 21. března 1991 zveřejnila vyšetřovací komise a vyzvala je k odstoupení.
Seznamy agentů nejdříve byly publikovány v Necenzurovaných novinách „Rudé krávo“. Našli jsme tu část agentů z řad herců, sportovců, zpěváků atd. Vydaná jména zaštítila Antikomunistická aliance, která byla složena z řad lidí, působících předtím v disentu.
Lustrační zákon byl přijat v témže roce, a to 4. října 1991 jako zákon č. 451/1991 Sb., stanovující „některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích“ obou tehdejších republik i federace. Díky aktivitě radikální části poslanců Federálního shromáždění vyřadil z některých funkcí určitou část osob z nomenklatury KSČ, příslušníky Lidových milicí (LM) a StB, jejich tajné spolupracovníky, členy akčních výborů i studenty škol v SSSR. Tento zákon však neumožnil, podobně jako zákon Bundestagu ve Spolkové republice Německo o podkladech STASI (StUG) vstup do „třináctých komnat“ minulého režimu.
Tehdejší ředitel 3. sekce 1. divize FMV si postěžoval: „Nedostali jsme 220 miliónů marek jako pastor Gauck, který má na starost archivy východoněmecké STASI. Nemáme sál pro 3000 lidí. Ani peníze na archiváře.“
V těchto seznamech, jejichž 1. díl byl vydán 4. června 1992, jako první z postkomunistických zemí. Bylo zveřejněno 76 907 údajů zanesených v kategorii Agent (A) nebo Tajný spolupracovník – agent (TS – A) (jde o totožnou kategorii). Dále je zde 79 248 údajů o důvěrnících StB, 6085 držitelích propůjčených bytů (DPB) a 642 rezidentech (R). K tomuto počtu je třeba započítat 33 000 záznamů v různých kategoriích, u nichž ale není uvedeno datum narození. V kategorii Kandidát tajné spolupráce (KTS) nalezneme 70 000 údajů (podle spisovatele Petra Placáka) nebo 79 000 údajů podle Jaroslava Bašty.
Seznamy vyvolaly bouřlivou reakci ve společnosti, pozitivní i negativní. Hovořilo se o tzv.„divokých seznamech“. Ministerstvo vnitra (MV) se ústy jejího mluvčího Martina Fendrycha od nich distancovalo. Jaroslav Bašta, tehdejší šéf nezávislé komise FMV, jako zdroj nevyloučil ani bývalé příslušníky StB a poukázal na databázi, která byla v létě 1990 předána Federální bezpečnostní informační službě (FBIS), tehdy ještě Úřadu na ochranu ústavy a demokracie. Až o rok později, když jsem se s Baštou setkal mezi čtyřma očima, mi řekl: „Pane Maraczi, Cibulkovy seznamy, po porovnání s našimi odborníky, jsou přesné a sedí. Při zlomu textu však došlo k chybě: z této databáze vypadl každý sedmdesátý člověk. Což znamená, že v nich může chybět až 5000 lidí.“ [dopočtěte si sami. pozn. redakce.]
A v Hovorech z Lán si polívčičku přihřál i tehdejší prezident Václav Havel, cituji: „Seznamy jsou neoficiální, neověřené, a je tedy sporné, do jaké míry má někdo právo je otiskovat… Neříkám, že v těch seznamech nejsou skuteční agenti, kteří škodili a udávali. Je jich tam jistě mnoho, ale jsou tam i lidé, kteří se tam ocitli bůhvíjak, a celé je mi to protivné a vím, že budu debolševizátory napaden, že jsem ochráncem agentů, komunistů a podobně.“
10. března 1992 se 99 poslanců obrátilo na Ústavní soud (ÚS), aby rozhodl o možné neústavnosti lustračního zákona. Po devíti měsících však potvrdil, že není protiústavní, má svou oprávněnost, a to navzdory zrušení paragrafu postihujícího tzv. vědomé spolupracovníky (§ 2 odst. 1 písm. C). Na základě rozsáhlého dokazování soud 26. listopadu 1992 vydal nález, kterým zrušil „vědomou spolupráci“ u kategorie důvěrníci (D), kandidáti tajné spolupráce (KTS) a tajní spolupracovníci důvěrného styku, tj. kategorie tajného spolupracovníka hlavní správy rozvědky.
Nejdůležitějším systémovým omezením práce StB byla organizační struktura. V rámci tří hlavních operativních linií – vnější nepřítel, vnitřní nepřítel, ekonomika (nebo vnější a vnitřní zpravodajství, kontrarozvědná ochrana ekonomiky) – byly problematiky trvalé (velké ambasády, respektive diplomaté, zpravodajští důstojníci států „hlavního protivníka“ – USA, Německo, Velká Británie – malé ambasády, styky těchto ambasád, nepřátelské osoby, legální strany, společenské organizace, zakázané instituce, církve a sekty, obchodní zastoupení západních firem, vízoví cizinci, domácí strategické firmy atd.). Dále problematiky dočasné (nepřátelé uvnitř strany, trockisté, bývalé sítě gestapa, SD a abwehru, historikové, ekologové atd.) Při způsobu vnitřního úkolování i kontroly bylo nemožné, aby československá tajná policie sledovala sovětské diplomaty či dokonce „spřátelené“ pracovníky Komitětu gosudarstvenoj bezopasnosti (KGB), což se dá přeložit jako Výbor pro státní bezpečnost. Ale je pravdou, že někteří příslušníci KGB působící v ČSSR, byli sledováni v krátkém období v srpnu 1968.
1. správa požadovala automatizovat následující evidence: signatáře Charty 77 (CH-77) a členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), pravicové sociální demokraty (sic!), stážisty a stipendisty, členy sekty Svědci Jehovovi, protizákonné písemnosti a další.
Je sice pravděpodobné [možná. Pozn. redakce] , že Česká republika se snaží postupně zveřejnit veškeré dostupné dokumenty, které v různých archivech lze najít. Nikdy však nedojde ke zveřejnění všech s ohledem na následující fakta:
Generálporučík Alojz Lorenc, tč. první náměstek ministra vnitra, dne 1. prosince 1989 vydal rozkaz, aby byly skartovány tzv. „živé“ svazky a „vytříděné“ materiály. Šlo o skartování 99 % svazků tzv. „nepřátelských osob“ (7193), 75 % osobních svazků (195), 67 % signálních svazků (528), 67 % spisů důvěrníků StB (8632), 55 % spisů tzv. „prověřovaných osob“ (4701). Dále pak bylo skartováno 44 % agenturních svazků (5179), 41 % svazků rezidentů StB (54 osob), 37 % objektových svazků (1275) a 36 % spisů KTS (1192). Skartace probíhaly podle neúplných údajů na úřadovnách kontra-rozvědných součástí politické policie, v papírnách, objektech ministerstev vnitra a v ubytovacích prostorách Střední skupiny sovětských vojsk. Docházelo k nim v tajnosti formou sešrotování spisů nebo jejich pálením.
Valná většina údajů o agentech zůstala nedotčena. Estebákům a jejich přisluhovačům se nepodařilo zlikvidovat různé evidenční pomůcky, a zejména zůstaly zachovány netknuté registry svazků. [pozn. redakce: ano, registry svazků zůstaly, jen se nikdo už nikdy nedoví, co obsahovaly ty svazky. Tedy víme, že Svoboda donášel na Nováka a Svoboda byl agentem, ale co konkrétně na Nováka naprášil, už se nikdy nedovíme!!!]
Státní bezpečnost ke své činnosti využívala širokou paletu trestných činů kriminálního charakteru. Největší zrůdnosti vědomě páchala v padesátých letech. Šlo o vraždy režimu nepohodlných lidí, používání psychického i fyzického teroru, mučení, nezákonného zadržování a věznění přes „profylaktická opatření“, zastrašování a vyhrožování, pomocí agenturní sítě vnášení nesváru, podezření, rozkládání rodinných vztahů nebo osobnosti sledovaného, vytváření dezinformací nebo psaní dezinformačních článků do Rudého práva a jiných tiskovin (Signál, Průboj, Naše tvorba atd.), zasílání výhružných anonymů nebo zboží, které si člověk neobjednal. StB vymýšlela různé provokace, vydírala pomocí dětí nebo rodiny… Odpůrcům komunistického režimu odebírala řidičské průkazy, pasy atd.
Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV ZK), kde pracují jak dokumentaristé, tak policejní vyšetřovatelé, převážně z řad bývalých politických vězňů a disidentů, archivuje případy trestné činnosti příslušníků StB, která se obvykle prolínala s trestnou činností různých exponentů komunistického režimu z řad civilních osob.
Početní stavy příslušníků StB na velitelství i v krajích: ke 2. únoru 1949: 4351, k 1. červnu 1950: 5708 a k 1. lednu 1952: 8621 příslušníků. U Hlavní správy kontrarozvědky – II. Správy SNB, jež byla kontrarozvědnou složkou StB – správy SNB pro boj s vnitřním nepřítelem – v letech 1988 – 1989 pracovalo na 683 příslušníků (důstojníků) StB, z toho 516 v operativě a 167 ve štábních útvarech. U Správy StB hl. m. Prahy a Středo-českého kraje k říjnu 1989 bylo 595. U Obvodních správ SNB pro StB v Praze na OS SNB v Praze v říjnu 1989 působilo 76 důstojníků StB a na OS SNB ve Středočeském kraji bylo na okresech Středo-českého kraje 132. U Správy StB Brno a Jihomoravského kraje to bylo 507 příslušníků StB.
Český parlament, zvolený ve svobodných volbách, v duchu vyrovnání se s komunistickou minulostí, přijal zákon č. 198/1993 Sb. „o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu“, který publikováním ve Sbírce zákonů vstoupil v platnost 3. července 1993. Tato norma proklamativně konstatovala, že KSČ, „její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 – 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody…“
Praktické uplatnění tohoto zákona však zůstalo jen v říši zbožných přání. [pozn. redakce]
Autorem textu je pan Pepíno Maraczi, červen 2006, psáno pro KAN
Článek byl publikován na portálu Svobodný svět
Další články autora |
Kaštanová, Rosice, okres Brno-venkov
4 820 000 Kč