Krize modelu demokracie

Ze všech „moderních“ zastupitelských vlád v současném světě se stal jen kopací míč zájmových skupin. Naši vládu s jejími skandálky nevyjímaje. Demise Víta Bárty, potenciální demise Alexandra Vondry, či Radka Johna, či Machiavelliho Kalouska, to jsou jen nepatrné vrcholky ledovců, které odtály nečekaně rychle z jedné strany a dojde jen k jejich překlopení, ne ke změně.

Všechno to jsou jen důsledky zvráceného chápání a výkladu termínu „zákon“. Již před více, než 40 lety toto téma brilantně zpracoval F. A. von Hayek.

Původní definice práva (a spravedlnosti, jakožto nedílné součásti práva) měla pouze konstituovat rámce pro vymezení „nesprávného“ chování všech lidí ve společnosti. A rád používám příkladu s biblickým desaterem. Jednoduchou sadou příkazů, danou třeba Bohem, či jinou autoritou. Srozumitelnou, jednoduše pochopitelnou a hlavně: platící bezvýjimečně pro všechny.

S vítězstvím „demokratického ideálu“ byla moc stanovovat zákony a vládní moc vydávat příkazy dána do rukou stejných shromáždění. Výsledkem toho nutně je, že nejvyšší vládní autority mají volnost samy sobě běžně vydávat jakékoliv zákony, které jí nejlépe napomáhají dosahovat konkrétních a momentálních účelů. Nutně to však znamená konec principu vlády podřízené zákonu. Zatímco bylo dostatečně rozumné požadovat, aby nejenom vládní zákonodárství, nýbrž také opatření vlády byly určovány demokratickou procedurou, dali jsme obě pravomoci do rukou těchž shromáždění. To ve skutečnosti znamenalo návrat k neomezené vládě, zvůli a pohrdnutí zákonem, protože je kdykoliv změnitelný vládní mocí k momentálnímu účelu.

Původní tvrzení, že v demokracii se musí menšina podřídit většině, se tak zpochybnilo v tom smyslu, že momentální většina má tolik moci, že může v kterémkoliv okamžiku nastavit vlastní iniciativou zákony tak, aby vyhovovaly jejím zájmům. Dokonce si může zákony prosadit privileje, které nebudou mít obecnou platnost, ale vytvoří jim samým nadstandardní parametry. (Nebudeme chodit daleko: čím jiným jsou hypertrofované poslanecké imunity prakticky bez hranic, platové náhrady zcela mimo realitu běžných lidí, jinými slovy – praktická beztrestnost.)

Výsledkem tedy je, že drtivá většina občanů je nucena poslouchat vůli několika málo vyvolených. Vůbec nic na tom nemění faktum, že byli „demokraticky“ zvoleni. V okamžiku, kdy zvoleni byli, byli obdařeni mocí diktovat jiná pravidla pro sebe a jiná pro ostatní. 21 posledních let je usvědčuje z toho, že toho využili měrou ne vrchovatou, ale zcela zběsilou – nějaké povinnosti pro „plebejce“ a zcela jiná „práva“ pro vrchnost.

Na ty politické názory, za které byli „zvoleni“, v té vteřině zvolení mohou klidně zapomenout. Účel posvětil prostředky. Jsou u moci a teď jim už nic nebrání nesplnit ani jeden z těch billboardy deklarovaných slibů, či jinak předražených mediálních masáží. Ostatně stejně si celou tu komedii zaplatili voliči, oni ne. Ale systém ustanovil, že si celé to „maximo theatro“ musíme povinně zaplatit  ze svého, abychom měli pocit, že máme moc.

Ne, moc je jinde. Není v demokratických volbách, ale v nesmírné a nekontrolovatelné možnosti vládou skrze parlament předkládat a vynucovat zákony, které jsou  pro vládu co možná nejvýhodnější, byť se někdy mohou zdát politicky koherentní. Nejvýhodnější v tom smyslu, že navržené zákony nemají primární smysl vyřešit problém, ale daleko více zachovat si popularitu, tedy volitelnost. Udržet si moc.

Primárním motivem je tedy „koupit“ si hlasy do příštích voleb. A protože skoro nikdo ze zvolených zástupců nedisponuje takovým majetkem a bohatstvím, aby si tuto moc „koupil“ za své prostředky, existuje „bezedná“ pokladna veřejných zdrojů, tedy za cizí, veřejné, peníze slíbíme i modré z nebe. On to někdo jiný zaplatí. Koupíme si volitelnost za cizí peníze. Dokonce máme moc určit, kolik do těchto veřejných peněz jsou ostatní povinni odevzdat bez náhrady.

A také máme možnost přijímat cílené „pozornosti“ od nátlakových, lobbistických skupin. Tu exkluzivní večeře, tu možnost přihrát dobrou státní zakázku panu Hávovi, či podlehnout lákavé nabídce pana Šloufa.

To je šílené. To je děsivá exhibice moci, korupce a špíny. Zneužití moci veřejného činitele.

Lékem na to je:

1. Žádný parlament, ani vláda nesmí navrhnout a přijmout zákon, který se týká jeho/jejích privátních výhod. Zákony o vládě a parlamentu přijmout lze, ale budou platit až pro následující sbor.
2. Domnívám se, že v tomto získaném čase je dostatek prostoru pro to, aby se zákonodárci zeptali svých voličů, zda je to opravdu dobrý nápad, zda je to to, co lidé chtějí. Ať třeba vláda, nebo parlament, navrhne obecný zákon, ale optejte se, zda jej občané v tomto tvaru chtějí. Podrobte jej veřejné diskusi, upravte jej do většinového názoru a pak – bez ohledu na politikum – jej nechte na nástěnce. Příští parlament jej může přijmout. Vy už ne.
3. Globální média, např. Internet – umožňují velmi jednoduše a rychle zjistit, co si lid ve státě přeje, či nepřeje. Pokud byste namítli, že jisté procento lidí Internet nemá, nebo jej používat neumí, mám jednoduchý recept: stát vytvořil za mnoho milionů z veřejných peněz styčná místa nazvaná CzechPoint. Ta místa jsou skoro na každém větším úřadě a slouží dnes hlavně k dalšímu obohacování státní správy o další soukromé peníze jen tím, že mohou rychle dohledat potřebné informace, či výpisy z veřejných databází. Použijme je daleko efektivněji. I babička z Horní Lhoty, pokud by chtěla, by zašla do CzechPointu (proč se to proboha nejmenuje česky?) a řekla: „slečno, já tuto hloupost nechci, jsem Josefa Výborná, bydlištěm tam a tam, či rodné číslo, a slečna jí ten názor na počítači naklape a odešle“. Samozřejmě pod přísahou mlčenlivosti.

Všem lobbistům a jiným nátlakovým a vlivovým skupinám bych při prvním přistižení při činu klidně středověce vyřízl jazyk. Po druhém úkladu o prznění vlivu normálního lidu bych jim usekal ruce a při třetím pokusu hlavu. A napíchl ji na městskou bránu, aby každý z případných následníků věděl, co ho čeká. Vůbec bych neměl výčitky svědomí.