Ilja Racek jubilující

Dnes, 24. června, je tomu 85 let, co se narodil mimořádný český herec Ilja Racek. Připomeňme si alespoň stručně jeho život.

Před řádkou let jsem žil s jednou paní, která o něm hovořila jako o strýci. Neptal jsem se jí, v jakém příbuzenském vztahu skutečně jsou, ale vyprávěla, že pokud se Ilja ocitl v Českých Budějovicích, našel si čas, aby se spolu setkali. Tak trošku si jej však pokládám za svého „nevlastního a velmi vzdáleného“ strýčka i já.

Ilja Racek se narodil v roce 1930 v Praze. Otcem mu byl středoškolský profesor (po válce zemský inspektor) Sáva Racek, o matce biografie mlčí.

Ilja však platil spíše za studenta nedisciplinovaného. Hojně však četl, navštěvoval biografy a loutková představení. Umělecké sklony patrně získal od svého děda, Adolfa Racka (1876—1947), novináře, básníka a bohéma. Za války (?) údajně pracoval jako jevištní technik divadla Říše loutek. Po válce studoval gymnázium a poté na konzervatoři. Ta se změnila, než v roce 1950 absolvoval, na DAMU.

Po absolutoriu dostal na deset let angažmá v Krajském divadle v Olomouci. Vojenskou službu však pro špatný kádrový profil nenastoupil v AUSu, jak očekával, ale v řadové vojenské službě v Komárně.

Po uvolnění z Olomouce hrál šest let v pražském divadle E. F. Buriana a ještě před nástupem „Pražského jara“ přešel do Divadla na Vinohradech, kde zůstal po zbytek své divadelní kariéry. Mimo to hostoval v pražské Viole, v Divadle Na zábradlí a na jiných divadelních scénách.

V prvním filmu se objevil už v roce 1948, ještě jako komparsista během studií. Poté však již filmové role dostával často, hlavně v rolích „démonických“, psychologicky složitých dramatických postav, které mu typově výtečně seděly.

V komediálních rolích se objevoval jen v mládí, později již zcela výjimečně. Zmiňme snad jen nadčasovou komedii „Kdo chce zabít Jesii“, rež. Vorlíček, 1966. Z prorežimních filmů snad jediný, dnes prakticky zapomenutý poklesek: „Reportáž psaná na oprátce“ (1961).

V šedesátých a sedmdesátých letech byl poměrně slušně obsazován v televizních hrách, ale spíše v rolích vedlejších. Kariéru, jak filmovou, tak televizní, mu však z politických důvodů omezil po sedmdesátém roce téměř na deset let „normalizační režim“.

Až v osmdesátých letech byl opět obsazován hojněji. Poslední filmovou rolí byl slovenský film „Svědek umírajícího času“ (1990). S výjimkou britského snímku „The Zookeeper“, který natočil v roce 2001, se v devadesátých letech s filmem rozloučil.

V roce 1990 odešel do důchodu a příležitostně se už věnoval jen televizní tvorbě jak v inscenacích, tak v některých seriálech. Za zmínku stojí mj. vzpomínkový cyklus „Trocha šafránu z televizního archivu“, nebo role v „Četnických humoreskách“.

V roce 2008 byl vyznamenán za celoživotní činoherní mistrovství cenou Thálie.

Kromě významných filmových a televizních rolí (kolem sedmi desítek) je znám také jako rozhlasový herec z mnoha her i dětských pohádek.

Ilja Racek je rozvedený, má tři děti. Jeho syn Ilja ml. působí jako ředitel televizního studia v Ostravě.

Před dvěma lety oznámil tehdejší ředitel Vinohradského divadla T. Töpfer, že až do případného zlepšení zdravotního stavu (rakovina prostaty) odmítá Ilja Racek další divadelní role.

Poděkujme mu společně za jeho práci a popřejme mu ještě dlouhého zdraví i života.