- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Všechno to jsou jen důsledky zvráceného chápání a výkladu termínu „zákon“. Již před více, než 40 lety toto téma brilantně zpracoval F. A. von Hayek.
Původní definice práva (a spravedlnosti, jakožto nedílné součásti práva) měla pouze konstituovat rámce pro vymezení „nesprávného“ chování všech lidí ve společnosti. A rád používám příkladu s biblickým desaterem. Jednoduchou sadou příkazů, danou třeba Bohem, či jinou autoritou. Srozumitelnou, jednoduše pochopitelnou a hlavně: platící bezvýjimečně pro všechny.
S vítězstvím „demokratického ideálu“ byla moc stanovovat zákony a vládní moc vydávat příkazy dána do rukou stejných shromáždění. Výsledkem toho nutně je, že nejvyšší vládní autority mají volnost samy sobě běžně vydávat jakékoliv zákony, které jí nejlépe napomáhají dosahovat konkrétních a momentálních účelů. Nutně to však znamená konec principu vlády podřízené zákonu. Zatímco bylo dostatečně rozumné požadovat, aby nejenom vládní zákonodárství, nýbrž také opatření vlády byly určovány demokratickou procedurou, dali jsme obě pravomoci do rukou těchž shromáždění. To ve skutečnosti znamenalo návrat k neomezené vládě, zvůli a pohrdnutí zákonem, protože je kdykoliv změnitelný vládní mocí k momentálnímu účelu.
Původní tvrzení, že v demokracii se musí menšina podřídit většině, se tak zpochybnilo v tom smyslu, že momentální většina má tolik moci, že může v kterémkoliv okamžiku nastavit vlastní iniciativou zákony tak, aby vyhovovaly jejím zájmům. Dokonce si může zákony prosadit privileje, které nebudou mít obecnou platnost, ale vytvoří jim samým nadstandardní parametry. (Nebudeme chodit daleko: čím jiným jsou hypertrofované poslanecké imunity prakticky bez hranic, platové náhrady zcela mimo realitu běžných lidí, jinými slovy – praktická beztrestnost.)
Výsledkem tedy je, že drtivá většina občanů je nucena poslouchat vůli několika málo vyvolených. Vůbec nic na tom nemění faktum, že byli „demokraticky“ zvoleni. V okamžiku, kdy zvoleni byli, byli obdařeni mocí diktovat jiná pravidla pro sebe a jiná pro ostatní. 21 posledních let je usvědčuje z toho, že toho využili měrou ne vrchovatou, ale zcela zběsilou – nějaké povinnosti pro „plebejce“ a zcela jiná „práva“ pro vrchnost.
Na ty politické názory, za které byli „zvoleni“, v té vteřině zvolení mohou klidně zapomenout. Účel posvětil prostředky. Jsou u moci a teď jim už nic nebrání nesplnit ani jeden z těch billboardy deklarovaných slibů, či jinak předražených mediálních masáží. Ostatně stejně si celou tu komedii zaplatili voliči, oni ne. Ale systém ustanovil, že si celé to „maximo theatro“ musíme povinně zaplatit ze svého, abychom měli pocit, že máme moc.
Ne, moc je jinde. Není v demokratických volbách, ale v nesmírné a nekontrolovatelné možnosti vládou skrze parlament předkládat a vynucovat zákony, které jsou pro vládu co možná nejvýhodnější, byť se někdy mohou zdát politicky koherentní. Nejvýhodnější v tom smyslu, že navržené zákony nemají primární smysl vyřešit problém, ale daleko více zachovat si popularitu, tedy volitelnost. Udržet si moc.
Primárním motivem je tedy „koupit“ si hlasy do příštích voleb. A protože skoro nikdo ze zvolených zástupců nedisponuje takovým majetkem a bohatstvím, aby si tuto moc „koupil“ za své prostředky, existuje „bezedná“ pokladna veřejných zdrojů, tedy za cizí, veřejné, peníze slíbíme i modré z nebe. On to někdo jiný zaplatí. Koupíme si volitelnost za cizí peníze. Dokonce máme moc určit, kolik do těchto veřejných peněz jsou ostatní povinni odevzdat bez náhrady.
A také máme možnost přijímat cílené „pozornosti“ od nátlakových, lobbistických skupin. Tu exkluzivní večeře, tu možnost přihrát dobrou státní zakázku panu Hávovi, či podlehnout lákavé nabídce pana Šloufa.
To je šílené. To je děsivá exhibice moci, korupce a špíny. Zneužití moci veřejného činitele.
Lékem na to je:
Všem lobbistům a jiným nátlakovým a vlivovým skupinám bych při prvním přistižení při činu klidně středověce vyřízl jazyk. Po druhém úkladu o prznění vlivu normálního lidu bych jim usekal ruce a při třetím pokusu hlavu. A napíchl ji na městskou bránu, aby každý z případných následníků věděl, co ho čeká. Vůbec bych neměl výčitky svědomí.
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!