Milý soudruhu Hollande

…aneb otevřený dopis na drzé vystoupení pana Hollande o tom, že státy, které nehodlají skákat, jak Brusel píská, by měly z EU odejít. Ona totiž Evropská unie není ani zlaté tele, a ani až tak velká výhra.

Vezmu to trochu více z gruntu. Drtivou většinu života jsem žil v režimu, kdy dominovala arogance moci. Narodil jsem se už v nadutém a agresivním komunistickém režimu, který vyžadoval absolutní podrobení se, souhlas s tím co mocní dělají a urážlivě požadoval, abych demonstrativně a veřejně proklamoval, že jsem nadšený z těchto mocipánů. Ať už to bylo požadovanou a vyděračsky vymáhanou účastí v  komunistických Jiskřičkách, poté v komunistické Pionýrské straně, poté v komunistické straně Svazu mládeže, pak v Komunistické straně skutečné.

K tomu nádavkem povinné a jen obtížně odmítnutelné povinné komunistické nadšení na každý Svátek práce a třeba slavení výročí nějakého výstřelu z děla na nějakém křižníku Aypopa, který se stejně rozlehl jindy, než jsme slavili a odehrál se jinak, než nám bylo vštěpováno ve škole. A povinné ROH, jediná možná komunistická odborová organizace (s vynucovaným členstvím, které stejně nemělo s odborovou činností nic společného). A taky povinný Den žen, slavení toho, že se někdo narodil s vagínou.

A samozřejmě povinné gigantické divadlo periodických voleb na oklamání zahraničních pozorovatelů, kdy existovala unifikovaná kandidátka tzv. Národní fronty, sice s více politickými stranami a jejich kandidáty, ale pečlivě zrežírovaná komunistickou stranou. A bylo možné jen souhlasit a vhodit tento jediný lístek do urny, nebo demonstrativně nesouhlasit úpravou lístku a ten byl poté prohlášen za neplatný. A ještě s důsledky z toho plynoucími. I dokonce neúčast ve volbách byla v mírnější formě vynucována vyděračsky se chovající skupinkou volebních komisařů, která by člověku vlezla i na záchod, aby ten jediný lístek vhodil.

Všechny ty nesmysly byly mocí důsledně sledovány a byl vynucován veřejný souhlas. Kdo nesouhlasil, mohl v důsledku v tichosti zmizet ze světa. Nebo skončit na mnoho let někde v kobce na Mírově, nebo v jáchymovských rudných dolech při těžbě smolince pro účely velkého bratra na východě, který si nás po válce přivlastnil jako državu, nebo kolonii.

Kdo se stal třídním nepřítelem, přišel o majetek po předcích, o výrobní prostředky, v padesátém třetím i o úspory. A následně strach o vlastní pracovní pozici, o možnost studia svých dětí. Případně o násilné vystěhování do oblasti, kde nemůže nové moci „škodit“. Každý jiný názor byl absolutně nepřijatelný.

O tom, kolik lidí prostě před takovým terorem uteklo na západ, pokud jej „chrabrý“ komunistický pohraničník nestřelil při přelézání drátů samopalem do zad, nebo pokud nepadl do sítě státní bezpečnosti ještě před hranicemi, ani nemluvím. Statisíce. A opět v lepším případě mnohaletý kriminál.

Jediným nástrojem komunistického státu bylo vyvolávání strachu před perzekucí a sekundárně pocitu viny, že člověk nepochopil tu úžasnou budoucnost, která byla líčena jako báječná, ale musela být vynucována silou, protože o ni většina lidí nestála.

Ale to všichni (kromě těch, kteří vycítili příležitost a stali se dobrovolnými pohůnky toho systému) vědí. Někteří jen doma tiše mrmlali. V hospodě, v práci, či ve škole už raději ne, protože by to mohl někdo slyšet, udat, poreferovat, nedoporučit, zakázat, potrestat atd.

Mocenským nástrojem socialismu byl veřejný souhlas bez osobního, soukromého souhlasu.

Dosud jsem psal o komunistické moci, kterou část z nás zažila.

V osmdesátém devátém se zdálo, že tato moc zmizela, odmítli jsme ji. (Nechci teď polemizovat ani o tom, zda vůbec, či do jaké míry, nebo zda vůbec šlo o odmítnutí.)

Několik málo let se zdálo, že jsme dosáhli nějaké svobody, až jen po málo letech nás jiní, tehdejší mocní, vyzvali k hlasování o vstupu do Evropské unie. (Žádost předal 1996 premiér Klaus, jednání 1998, smlouvu podepsal Klaus 2003; referendum červen 2003.)

Opět bylo vyvoláno zdání, jako za komunistů, že o něčem hlasujeme, přičemž medializována byla opět jednotná kandidátka Národní fronty, tedy ANO. (Zdržím se podrobností, o tom podvodu, psal jsem o tom mnohokrát.)

Stali jsme se tedy nejprve přidruženými, později reálnými členy EU. O několik let později EU změnila svůj charakter nejprve odmítnutou evropskou Ústavou, poté zcela stejným právním paskvilem jménem Lisabonská smlouva.

A stali jsme se znovu otroky a vazaly, kterými jsme byli předtím v područí Sovětského marxismu. Snad jen pár let domnělé a malinkaté a dočasné svobody.

Francouzský prezident Francois Hollande dnes poslal jasný vzkaz zemím Evropské unie, které by odmítly respektovat rozhodnutí EU o rozdělení 120 000 uprchlíků z Řecka a Itálie.

Hollande AP uvedl, že „ti, co nevyznávají naše hodnoty, ti, co dokonce nechtějí tyto principy respektovat, musí začít sami sobě klást otázky o svém místě v Evropské unii,“citovala ho agentura AP.

Francouzský lídr se takto vyjádřil při příjezdu na summit EU v Bruselu, když vládnou hluboké názorové rozdíly mezi členskými zeměmi unie v tom, jak řešit největší uprchlickou krizi v Evropě za poslední desetiletí.

Belgický premiér Charles Michel před summitem prohlásil, že členské státy, které nebudou respektovat rozhodnutí o přerozdělení azylantů, by měly čelit postihům. „Je nepřijatelné, aby některé evropské země soustavně považovaly Evropu za (zdroj peněz) na financování svého rozvoje, infrastruktury, a současně soustavně odmítaly prokázat solidaritu,“ citovala Michela agentura DPA.

Ministři vnitra EU v úterý schválili plán přerozdělení 120 000 uprchlíků, kteří přišli do Řecka a Itálie, mezi ostatní členské státy, a to v průběhu následujících dvou let.

Některé státy s rozhodnutím nesouhlasily — ČR, SR, Maďarsko a Rumunsko hlasovaly na zasedání ministrů proti návrhu. Slovenský premiér Robert Fico dokonce prohlásil, že Slovensko se bude bránit proti kvótám pro přerozdělení uprchlíků a podá žalobu k Soudnímu dvoru v Lucemburku. Fico zároveň uvedl, že Slovensko neimplementuje do své legislativy přijatý závazný právní akt.

Monsieur Hollande, ani Frau Merkel nejsou vrcholnými představiteli Evropské unie, ale jsou jen zemskými představiteli velkých členských zemí. Z citací je patrné, že jsou to oni, kteří fakticky ovládají celou Evropskou unii a celý aparát EU, tedy, že stejně, jako ve výše popsaných mechanismech, jsme jen (ne)poslušnými figurkami na zájmech Německa a Francie. Ale takovou Evropu jsme nechtěli, ani do takové nevstupovali.

Vezměme výrok soudruha Hollande: „…ti, co nevyznávají naše hodnoty, ti, co dokonce nechtějí tyto principy respektovat, musí začít sami sobě klást otázky o svém místě v Evropské unii.“ A má naprostou pravdu. My si tuto otázku oprávněně klademe už delší dobu a nemusí nás k tomu nabádat říšský protektor Hollande. Nám je dosti dobře jasné, že celé dotace jsou jen korupčním nástrojem a sociálním inženýringem, a bez nich zchudne maximálně hromada neziskovek, nebo „podnikatelé“, kteří se z nich naučili žít. Žádná škoda.

Pane Hollande, kdybyste to ve smlouvách ošetřili více totalitně, asi by se vystoupit z EU vůbec nedalo. Naštěstí byli vaši právníci takoví diletanti, že si ani nepovšimli právní díry, jak z EU vystoupit. Nepochybně ji využijeme.

Takže buďte pozdraven soudruhu, z Vašeho Svazu Evropských Socialistických Republik odejdeme, i bez Vaší rady. Protože pod diktátem jsme žili za hitlerovského Německa, pak jsme žili pod diktátem stalinistického Ruska a dělat stejnou chybu potřetí nikoho nebaví. Ani dítě nesahá na horká kamna mnohokrát.

Tedy si, pane, srolujte takovouto Evropskou Unii do úzké trubičky, a zasuňte si ji tam, kam slunce nikdy nesvítí.

My totiž už v další diktatuře nemáme zapotřebí žít.

Napsáno pro Svobodný svět