K dnešnímu výročí

Většinou ku příležitosti výročí sametového převratu napíšu nějakou úvahu. Většinou to není příliš laskavé konstatování, že i přes několik malých vad jsme opět silným, blahobytným a váženým státem na evropském kontinentu, o zbytku světa nemluvě.

V době po zhroucení Rakousko-Uherské monarchie jsme byli snad šestou nejvyspělejší společností celého světa (což nám dosud rakušané příliš neodpustili).

Čas oponou trhnul. První republika snad nebyla zcela ideální, ale víceméně jsme si udržovali nějaké mezinárodní renomé. Pak přišli rozliční Gottwaldové, Husákové a jiní strůjci světlých zítřků, jejichž práce a politické cíle udělaly z našeho státu jen další hejno utlačených, ustrašených a nevýkonných jedinců. Naše pozice se zřítila na třicáté místo, padesáté místo, osmdesáté místo. V roce 1989 říkal tehdá Miloš Zeman, že jsme se „ocitli na úrovni Somálska“. Daleko od pravdy to nebylo.

Uteklo dalších 24 let, příšerně jsem zestárl, a mám hluboký pocit, že se nic nezměnilo. Idiotismy tehdy vedoucí diktatury KSČ nahradily jen jiné idiotismy sice volených, ale vlastně nežádoucích mocenských uskupení. O demokracii se sice hovoří, ale taková tu není.

Politickým stranám se podařilo po roce '89 několik věcí: kromě toho, že se od sebe vlastně principielně neliší, předvádí stejnou aroganci moci jako to před nimi praktikovala KSČ, v předvolebním období slíbí naprosto cokoliv a jakmile se uzavřou volební místnosti, stanou se pragmatickými realizátory vlastní moci.

Důkazů lze nalézti dosti. Ta naše demokracie je jen parafrází na demokracii a jakkoliv s vývody kolegy Malého až úplně nesouhlasím, je jisté, že náš stát pokračuje v hospodářském úpadku, rozšiřování báze reálné chudoby a v právním nihilismu.

Důvody můžeme shledávat na různých místech. Jedním ze stěženích je úpadek mravnosti a ducha národa. Je opovrhován kdokoliv, kdo v sobě nese nějaké morální krédo, kdo je pevný v principech a nehladový po osobním zisku. Takový přístup je zcela vyhlazen vlivem médií. Média preferují tupost, závist, hloupost.

Ze všech stran slyšíme: když jsi nespokojený s tím, co jsi v životě nedokázal, zapni si telku. Tam jsou ti falešní hrdinové, kteří žijí nereálné životy, které bys snad chtěl žít, ale nemáš na to odvahu, tak se podíváš na různé Džejáry, rozličné nemocnice před koncem města, za koncem města a jinde a žiješ si v těch umělých životech, které nemáš odvahu a sílu realizovat. Vede to k znecitlivělosti s životem lidí, k vytváření nereálných, virtuálních televizních světů.

Stále více lidí si pouští televizi jako náhražkový svět svých vlastních neúspěchů, zklamání, nerealizovaných záměrů a vlastně neodvahy a zbabělosti. Tlačítko cvakne a jsou tam ideální světy, ideání příběhy, happyendy.

Pohlédněme jen na nejrůznější televizní seriály. Plytkost těch dějů se střídá s viditelnou hloupostí vytvořených scén a dialogů.

Vlastně shledávám někdejší konstatování Karla Steigerwalda: „Vždy po vzedmuté vlně přehnaného nadšení a chlubení, jak se naší skvělé věci výborně daří, následuje úpadek ducha, deprese a za ní hanobení původní myšlenky.“ dosti výstižným.

Nesmíme podlehnout té klamavé reklamě pseudosvětú pseudopříběhů, pseudospravedlnosti, pseudodemokracie.

Musíme vstát a začít budovat nový, jiný stát. Jiný, než se nám ti pseudovládci snaží vnucovat. Třeba tím, že dají lidu jen chléb a hry. To je málo. A všimli jste si, že i chléb oktrojují, zatímco hry jsou nadále předváděny? Každý, kdo přistoupil na tu manipulaci a sleduje, jak Baník prohrál s Bukvičkami, se stal otrokem toho, co soudobý stát a jeho mocenské skupiny chtějí: „čum na fotbal, nebo hokej. Ale hlavně nám nekecej do toho co děláme.“ A když už se nám nepovedlo udělat z tebe baníkovce, čum na Ordinaci v růžových záhybech.

Nepreferuji levicové nástroje řízení společnosti. Preferuji emancipovanou souhru majitelů pracovních míst a majitelů práce. Každý umí něco a když se dohodnou, oba vydělají. Když se nedohodnou, frustrovaní dělníci skončí v lepším případě na nefunkčních Úřadech nepráce, v horším případě budou generálně stávkovat, nebo rozbijí stroje. Oboje je hloupé.

Z toho důvodu si myslím, že 17. listopad 1989 byl buď naivní, anebo zaprodaný. Obé je vlastně možné.

Komunisté se nám dodnes smějí z vlivných míst. Byl to Kočárník, byl to Ježek, byl to Tošovský, byl to Dlouhý. Stovky soudruhů se dnes smějí naivní demokracii. Oni jsou zkušenými technokraty moci.

Komunistická strana Čech a Moravy na nás dodnes vystrkuje svůj nahatý sprostý rudý zadek a těží z toho, že lidé nevzali rozum do hrsti. Čumí na Ordinace, a „žerou ten svůj život, jako ten umaštěnej bůček vstoje“.

Lidé nemají právo hazardovat s osudy jiných lidí, i když (žel) mají volební právo.

Tu šanci, kterou poskytl listopad 1989, jsme promarnili. A je mi líto, že se zabýváme tím, jestli Havel v tom okamžiku moc exkomunistům prodal, nebo tu věc podcenil, anebo byl idealistou, který Čalfovi uvěřil.

Jsme dvacet čtyři roky po úpadku Socialistického svazu. A mě se zdá, že Savětskyj Sajuz nadále existuje a mnoho se nezměnilo. A kdyby se znamenitě a konjunkturálně změnil na Junajtyd Stejts, vlastně je to stejné.

My musíme něco udělat. A čuměním do televize to nelze změnit.