Jsem vězněm státu

Stal jsem se, nerozumně a bezděky, nevolníkem, neb jsem se chybně domněl, že stát řadu věcí zařídí k mému prospěchu. Měl jsem se raději opřít o zkušenost.

Ten omyl byl fatální. Soudobá organisace jménem stát nemá nižádný důvod dbát o blaho toho, či jiného jedince. Stát je dnes nátlakovou skupinou byrokratů, kteří se domívají, že se domnívají. Protože nezaměstnanost práce schopných dosahuje závratné výše, etát se rozhodl vytvářet virtuální zaměstnanost formou státních zaměstnanců. Stát dnes zaměstnává obrovská kvanta lidí, kteří by se v běžném pracovnímm režimu nabídky a poptávky nebyli schopni realizovat.

Kdyby tuto nezaměstnanost stát uměle nezakrýval, měli bychom nezaměstananost v České republice někde kolem 35 %. Ale, jakkoliv budeme data umně skrývat, výsledkem bude jen to, že republika bude méně a méně efektivní hospodářskou jednotkou ve srovnání s jinými ekonomikami. A zejména s těmi, které sice nějaký etát mají, ale kvůli penězům chápou, že etát může být jen tak velkým, jak jim ze svých peněženek dovolí. Které chápou, že stát je jen tak veliký, kolik mu dobrovolně odevzdají peněz.

Náš (a nejen náš) stát se stal teroristou, který svůj terorismus umí „vysvětlit“ mnoha frázemi, ale neumí věcně vyvrátit, že je teroristický. Že si pod vlajou tzv. demokracie přisvojil tolik práv, že už o žádnou demokracii vlastně vůbec nejde. Ostatně jsme to viděli u posledních voleb. Nepatrná většina z menšiny bude patrně diktovat většině jak má žít a co musí platit. V praxi jde o to, že bude menšina oprávněných voličů (jen 12%) diktovat své komunistické recepty. A kdybychom vzali v úvahu i to, že budou centrálně řídit i nevoliče, ten ubohý mandát by byl ještě slabší.

Odmítám se podřizovat menšině z menšinové vůle. Kašlu na zákony, protože je nepokládám za závazné. Občanem státu jsem se nestal ze své vlastní vůle, ale byl jsem jím ustanoven silou a mocí.

Jediné, co pokládám za závazné a měřitelné je osobní mravnost. A mám v tom ohledu veliké množství osobních chyb. Ale to jsou mé chyby, které dříve, nebo později zaplatím. Finančně, nebo sociálně. Státu totiž do mých chyb vůbec nic není a není schopen je objektivně posuzovat.

Kdykoliv mi stát řekne, že musím, vnímím to tak, že bych raději neměl. A kdykoliv mi stát říká, že bych měl, podvědomě cítím, že si jen netroufl říci, že musím. A také to neudělám.

Jsem jistě nějakým solitérem, který nejede s většinovým proudem. Asi (z hlediska malých většin extrémem), ale to přece nesmí znamenat, že přestanu být sám sebou a budu jen ovladatelnoým ovčanem. Stát mě nezplodil, stát mi nedal fyziologické zvláštnosi, stát mi nebude říkat, co mám dělat. Za to si odpovídám sám a to jistě ne formou státních trestů a perzekuce. Nechci být otrokem umělé konstrukce jménem stát.

Kašlu totiž na něj. Stát totiž zaměnil příčiny a důsledky a používá je jako pendrek na nekonforní jedince.