Co jsme kupovávali (10)

V dnešním dílu vzpomínání na starší výrobky se zaměřím spíše na potraviny a několik drogistických výrobků. Zde jsou:

Obrázek 1Džus Pomka

Tenkrát se ani příliš mnoho džusů (podržím se počeštěného tva­ru slova) nevyrábělo. Svého času si vzpomínám na ovocné pro­tla­ky Ovona ve skleněné lahvi s korunkovým uzávěrem. Ma­min­ka mi referuje, že nám jako dětem prý nechutnaly. Nad­to mám pocit, že to bylo takové divné, husté a zřejmě i dost drahé. Džusy Pomka v plechovkách si nepamatuji, spíše se mi připomněly jiné pomerančové džusy v plechovkách; tro­chu se mi vybavuje, že papírový obal byl černý s fotografií po­me­ran­če. Zřejmě jich bylo i víc. Moc jsem je nevyhledával. S je­di­nou výjimkou a to byly jakési koncentráty v malých ple­chov­kách, které se musely ředit 1:5 vodou. Ty byly tuze dobré.

Obrázek 2Jogurty

Druhý obrázek ukazuje dosti obyčejné joguty tak z o­sm­de­sá­tých let, odhadem. Vlastně obyčejné byly tehdy, z dnešního hle­dis­ka byly velmi dobré v tom smyslu, že si nehrály na ně­co, čím nebyly, jak tomu bohužel dnes v mnoha případech je. Mám na mysli, že když tam stálo napsáno, že to je jogurt, byl to jogurt s živými kulturami, bylo-li napsáno, že je sme­ta­no­vý, byl smetanový a drobná lež spočívala jen v tom, že nápis „o­voc­ný“ znamenal: s marmeládou. Dnes sice ovocný podíl jo­gur­ty skutečně obsahují, zato živé kultury jsou jen v ně­kte­rých a řada jich obsahuje lví podíl škrobu. Samozřejmě z ce­no­vých důvodů. Nejraději jsem však měl o hodně starší výrobek — jogurt ve vratné, zá­lo­ho­va­né sklenici podobné mléčné, jen nižší, s širším hrdlem, uzavřené papírovým, voskovaným víč­kem. Na dně bývala ta nejsprostší „řepná“ marmeláda. Ty jsem měl rád moc. Jo — a když jste je nechali stát do rána, bylo na nich na dva prsty smetany.

Obrázek 3Sunary

Na fotografii jsou umělé náhražky mateřského mléka vy­rá­bě­né podle stylu obalů někdy v  pozdnějších šedesátých le­tech. Kvalitu příliš posuzovat, respektive srovnávat s dnešními ne­mo­hu. Nepochybně však byly ty tehdejší masivně dotované. Pokud se podíváme jen na Sunar, stojí na něm cena Kčs 10,60 za 1 kg. Dnešní stojí přes 200 Kč za 0,8 kg. Je ale pravdou, že by­ly pouze na odběrní poukázky. Maminky dostaly v poradně lís­te­ček na odběr určitého počtu kusů a při placení se z po­u­káz­ky odstřihávaly příslušné počty čtverečků. Obyčejné su­še­né mléko totiž samozřejmě stálo o dosti více. Z fotografie po­zná­vám ještě dětskou kaši Sunarku, takovou nahnědlou. Z ku­chy­ně zase slyším máminu nápovědu: „…jé, tu jsem dostávala je­ště jako dítě já! Vyráběla ji tenkrát, počkej to bylo tak ve dva­a­čty­ři­cá­tým, firma Nestlé. Moje máma se mě vždycky ptala, jestli chci ‚lízavou‘ kaši, nebo vo­by­čej­nou.“ No, po válce ji firma Nestlé asi vyráběla dále, jen u nás už byly věci nějak jinak…

Obrázek 4Tatranky pravé

Obrázek čtvrtý zachycuje ještě poctivou, klasickou, křeh­kou Tatranku. Kromě ní byly ještě Horalky se zeleným po­tis­kem. Cena se pohybovala myslím kolem Kčs 1,20. Možná si vši­mne­te, jak je ta oplatka na obrázku silná a veliká. Nemohu si po­mo­ci, ale ty dnešní Tatranky už nechutnají tak, jako ten­krát, ale hlavně jsou o hodně tenčí, menší a lehčí. A dražší. Ne­křič­te na mě, já vím, že vyděláváme o hodně více.

V té souvislosti se mi ještě vybavily oplatky bez náplně. By­ly v takovém – snad zelenožlutém – obalu. A byly v nich jen ty čisté oplatky, lehounce slané a takové chrumkavé. Stá­lo to pár halířů. Jo, a pak samozřejmě nezapomenutelné Vaf­le. Jen dva plátky s nějakou bílou náplní. Často jsme je o­pé­ka­li na ohýnku. Nejprve se rozšklebily jako špekáček, pak ná­plň začala tát, bublat a karamelizovat. No, slova to neumí po­psat. Z nedočkavosti jsem si většinou děsně spálil pusu.

Obrázek 5Tvarohy

O tvarozích jsem snad ani nemínil něco psát. Jen to, že jsem je asi chybně jako dítě přehlížel. Byly tak nějak sa­mo­zřej­mo­stí. Mléko doma čas od času zkyslo. Zahřálo se a udělal se tvaroh. Nebo se tvaroh nechal uzrát na syreček. Po­vši­mně­te si ceny: 1,60 a 2,- a 3,-. Dnes stojí kolem Kč 16,-. Musely být také dotované. Ale jsem přesvědčen, že ty dnešní nejsou dobré. Dělali jsme nedávno tvaroh z domácího mléka a nejde to srovnat.

Obrázek 6Sirupy

Zcela podvědomě jsem sa­mo­zřej­mě napsal „Syrupy“. Stej­ně, jako podvědomě píšu president, televise a řadu dal­ších slov. Prostě postaru. Ří­kal jsem si nedávno, když jsem náhodou slyšel sou­čas­ná vy­bra­ná slova, kolik se toho tenkrát učilo jinak. Syrob byl kdysi vy­jme­no­va­ným slovem. A ženské vzory tenkrát byly: žena, nů­še, píseň, kost. Dnes je místo nůše růže. Děti už ne­vě­dí, co to nů­še je.

K těm syirupům není mnoho co psát. Bývaly cukrové, o­bar­ve­né a uměle dochucené a navoněné asi vždycky. Ovocit snad prý měl mít nějaký ovocný podíl, ale nevěřím tomu pří­liš. Ale nesporně se nepilo tolik hotových limonád. To byl spíše svátek, dát si malinovku, nebo citrónovku z obchodu. O Colách ani nemluvě. Když vlezete to hospody, číšník na vás vy­chr­lí obligátní vodopád: „KolaFantaFrantaSprajt“, výjimečně mají Kofolu. A pak hromadu dvou­de­co­vých skleniček všeho možného po třeceti korunách. Ale ono pivo vlastně bylo vždyc­ky nejlevnější.

Obrázek 7Dětský zásyp

Na ten dětský pudr jsem narazil nechtěně a jen mě pře­kva­pi­lo, že je dětský a obsahuje přitom Septonex. Nějak jsem měl za­fi­xo­vá­no, že Septonex je docela dryák. Tento pudr je asi ně­ja­ký mladší. Já si vzpmínám spíše na dětský pudr a olejíček Aviril. Myslím, že to byla celá kosmetika pro děti.

Obrázek 8Zubní pasta a šampón

Na osmé fotografii to není dob­ře patrné, ale jedná se o děts­kou zubní pastu a šam­pón. Já si spíše vybavuji zubní pastu Perličku v tma­vo­čer­ve­né tubě. Dnešní obal Perličky už je jiný, pokud se ještě dě­lá. Naši používali Fluoru, Odol a Dento Luxus. A na pro­té­zu mě­la babička Stoma prášek a je­ště jeden, co už nevíme jméno, ale prý po něm bývalo „lepší v hubě“. A na vlasy obyčejný Březový šampón v zelené kulaté tubě, co vypadala jako buřt. Když si uvědomím kolik se jen zubních past vyrábí, trochu na mne jsou mrákoty. I z těch cen. Padesát korun za zubní pastu se mi zdá nějak nepřiměřeně mnoho. To by v ní snad muselo být zlato. A že by se po těch nových lidem zuby kazily méně si nějak nemyslím.

Obrázek 9Thermosa

Vidíte, i tohle slovo jsem napsal postaru. Dnes říkáme ter­mos­ka. Mívali jsme jich celou řadu, ale s největším vděkem si ne­vzpo­mí­nám na ty na čaj, či kávu. Ty nám jako dětem byly vlast­ně trochu ukradené. Ale neomylně si vzpomínám na dvě vel­mi staré, které měly značně široké hrdlo, které se uzavíralo roz­měr­nou korkovou zátkou a ještě šroubovacím víčkem. S tě­mi jsme, jen málokdy, když bylo kromobyčejné vedro, jezdili asi 10 km daleko do cukrárny pro zmrzlinu. Samozřejmě na ko­le. Lednice ještě moc nebyly a na chatě stejně nebyl zaveden proud. Auto jsme také ještě neměli. To byly nejlepší zmrzliny na které si pamatuji. Nebylo jich moc druhů, většinou jen ja­ho­do­vá z jahod, vanilková z vanilky a čokoládová z čokolády. A sa­mo­zřej­mě z vajec a smetany. Salmonelóza se z těch vajec roz­ší­ři­la jen výjimečně. Jen pokud některý výrobce použil kach­ní vejce. A byla z toho pak pekelná aféra. Ta se nám, na­ště­stí, vždy vyhnula.

Obrázek 10aMixér ETA Mira

Obrázek 10bZmrazená dřeň

K posledním dvěma vý­rob­kům jen krátkou vzpo­mín­ku, protože už je večer a oči se mi zavírají. Ovocné dře­ně byly za pakatel. Stávaly něco ko­lem koruny. Ale pro­to­že jsme jako děti mívaly hro­ma­du čer­stvé­ho ovoce vždy na do­sah, nějak nás nelákaly. Po dře­ních šly spíše městské dě­ti.

Ale co jsme dělávali hodně, to byly mléčné koktejly. Přesně do toho mixéru, co je na snímku 10a, se nalilo studené mléko, jedno syrové vejce, vanilkový cukr, moučkový cukr a buď ta dřeň, nebo dva kopečky zmrzliny, nebo čerstvé jahody. Vy­vr­tě­lo se to, nalilo se to, vypilo se to, chutnalo to. To samozřejmě doma.

Když jsme byli na chatě, mixér by byl bez proudu málo platný. Používali jsme takový ruční šle­hač s metlami a dělali si jahodovou pěnu. Bílky, cukr, jahody. Nic víc. Vyšlehalo se to do hladké, tuhé pěny a byla to lahoda. Z trávnic, nebo měsíčních jahod největší. A když jsme mě­li spoustu meruňek, dělala se z nich. O mnoho let později, když už jsme proud i mixér na cha­tě měli, už jsme si pěnu nikdy neudělali. O to ta ručně dělaná byla vzácnější.

Tentokrát mi všechny snímky vyšly veskrze pozitivní, tak jsem tomu rád. Příště se podíváme na nějaké dětské hračky.

Nechci nijak navozovat dojem, že to byly krásné časy. Pokud to tak vypadá, tak jen proto, že jsme tehdy byli velmi mladí, možná hloupí a důvěřiví.