České století

Už druhou neděli vysílá veřejnoprávní ČT1 seriál dramatizací „České století“ scénáristy a spisovatele Pavla Kosatíka pod režijním vedením Roberta Sedláčka s kameramanem M. Krejčím. Vznáším proti tomuto počinu ostrý protest, protože překrucuje historii.

První díl se jmenoval „Veliké bourání“ a měl snad popisovat cestu Tomáše G. Masaryka z Rakousko-Uherska do západních států a jeho přípravu na situaci po skončení I. WW a rozpadu C&K mocnářství. Roli TGM ztvárnil slovenský herec Martin Huba (syn stejně vynikajícího otce) – a myslím, že po herecké stránce více, než výtečně (všimněte si třeba gestikulace). Ale i když i další herecké obsazení bylo tzv. „hvězdné“ (M. Donutil, D. Kolářová, I. Bareš…), celkový dojem z celého celovečerního filmu byl více, než rozpačitý.

Ačkoliv ČT deklarovala, že chtěla hlavně „rozkrývat“ nějaká tabu klíčových historických událostí, ve skutečnosti odvysílala jen pseudointerpretaci historických faktů, jak si ji autor scénáře, Pavel Kosatík, vymyslel. V žádném případě nemůžeme toto dílo chápat jako pokus o historickou rekonstrukci, ale jen jako účelovou dramatizaci. Počínaje tím, že vykresloval TGM jako nějakého Sci-Fi jedince, konstrukcí velmi nepravděpodobných dialogů (např. britského premiéra lorda David Lloyd George s TGM, např. když jej poučoval o existenci kupce Sáma).

Kromě této velmi nepravděpodobné situace – a bylo jich více – Pavel Kosatík úplně vynechal a zamlčel existenci generála PhDr. Milana Rastislava Štefánika, celé větve slovenských aktivistů pracujících na emancipaci slovenského národa, existenci nějaké Československé Národní Rady ve Francii, historicky stěžejní Pittsbourgské dohody (z 31. května 1918 v USA) – a ostatně i jejího nedodržení ze strany českých politiků a politické reprezentace První republiky po roce 1918, včetně TGM.

Česká televise se sice zaštiťuje tím, že jde o pouhou dramatizaci, ale pokud uvážíme, že se na tu konstrukci mohli dívat i nepamětníci, kteří znají události jen z plytkých hodin dějepisu (a často jsou kantory i bývalí komunisté, kteří dovedně překrucovali historiká fakta tak, aby zapadala do jejich ideologického rámce), musíme nalézt, že první díl Českého století byl jen prolhanou a nepravděpodobnou interpretací, která neodhalila žádná „tabu“, ale spáše mlžila a lhala.

Druhý díl sloucí „Den po Mnichovu“ (a jsem na rozpacích, zda nepsat malé em), použil stejně nepravděpodobné a vykonstruované scény (např. když se musel výtečně hrající Daniel Landa podřídit scénáristickému a režijnímu záměru a hulákal na presidenta Beneše své domnělé pocity). Nevím, jestli pan Kosatík našel v archivech doklady o setkání relativně bezvýznamného plukovníka Moravce s presidentem republiky, dokonce i scénu, kdy si jej Emanuel Moravec staví „do latě“, vykonstruovanou situaci s jeho s nezletilou milenkou. Historických materiálů z té doby jsem přečetl hodně moc, a myslím, že ta scéna nebyla reálná.

Navíc si myslím, že scéna, kdy Edward Beneš přijímá od svého komorníka zprávu o výsledku Mnichovské dohody nahý je naprosto samoúčelná a nedoložitelná. Pokud tím chtěl pan režisér jen něco naznačit, bohužel se jen usvědčil z neznalosti dobových reálií. Nahatí herci (a politici) se míjí s realitou zhruba o sto let.

Navíc, ale jen okrajově, staví Edwarda Beneše do světla hluboce přemýšlejícího pseudohumanisty „dávám přednost životu (v jakékoliv podobě) před čestnou smrtí“. Studiem historických materiálů musíme spíše dát za pravdu tomu, že snad, možná, zabránil krveprolití, snad, možná, uvažoval o několik desítek let dopředu, ale spíše bych vnímal, že Landovi do úst vložená věta, že „jde hlavně o čest národa a o národní sebevědomí“ je to, co je důležité. Z českého národa se na mnoho let potom stali zbabělci, práskači a konjunkturální vyčůránkové, což přes komunistické stádium trvá až do dneška.

Samozřejmě, po bivě je každý generálem, ale soudím, že (i podle vojenských zdrojů) jsme v tom roce měli značnou technickou převahu před nacistickým Německem. Možná, že ne v kusech, ale v odhodlání a v technické úrovni ano. Domnívám se (ale velmi subjektivně), že kdybychom se tehdy Hitlerovi vzepřeli, Británie, Francie a Rusko by možná musely přehodnotit své postoje.

Zítra odvysílá ČT1 třetí díl těchto nepravdivých konstruktů pod názvem: „Kulka pro Heydricha“ (1941). Domívám se, že děti by se na tu dramatizaci dívat neměly, neboť jim může dovodit nepravdivá a účelově opravená historická fakta. Už jen ten název následného dílu lže: Reynhardt Heydrich do těla žádnou kulku nedostal. Parašutistův Stengun selhal a říšský protektor zemřel na otravu krve po infekci střepinou granátu, která mu do těla vmetla fragmenty výstelky opěradla sedadla.

A na závěr musím dodat: vzpouzím se tomu, aby za mé peníze byla historie obracena a účelově interpretována. Pan Kosatík a jeho seriál mě hluboce zklamal, protože lže, nebo dezinterpretuje doložitelná fakta.

Lhát se nemá, pane Kosatíku, i kdyby to bylo dramaticky zajímavé.