Car puška

Jsem zcela konsternován množstvím lidí, kteří otevřeně sympatizují s kroky Vladimira Vladimiroviče Putina na Ukrajině, přesněji řečeno v jeho krymské oblasti.

Vždyť přece stále jde o dosti jednoduchou věc.

Po rozpadu Sovětského Svazu vzal tehdejší president Boris Jelcin na vědomí 24. 8. 1991 deklaraci nezávislosti Ukrajiny na Sovětském Svazu a parafoval ji. V tom okamžiku vzaly za své veškeré historické reminiscence, přestalo být podstatné, zda, někdy, v hluboké historii, věnoval Krym bezvýznamným gestem Ukrajinec Nikita Chruščev Ukrajině, a zda ten byl před tím územím říše Osmanské, či jakékoliv jiné.

V okamžiku, kdy se Ukrajina emancipovala a byla vyvázána z područí Sovětského Svazu a legitimizována, stala se mj. též zakládajícím členem Společnosti nezávislých států. Bez většího váhání byla, v tomto geografickém prostoru a hranicích, přijata OSN jako samostatný a nezávislý stát (včetně Krymu).

V současné situaci nelze tedy nahlížet vojenské kroky Moskvy jinak, než jako na flagrantní porušení mezinárodního práva. Jakoukoliv, a opakuji: jakoukoliv přítomnost Ruských vojsk na území svrchovaného státu nelze vnímat jinak, než jako okupaci, vojenské vměšování, agresi či jakkoliv podobně.

Není podstatné volání, že jiné státy, bez schválení OSN, na územích jiných států, byly též vojensky aktivní. Měly za to být mezinárodně odsouzeny stejně, jako si podobný odsudek zaslouží současné kroky Moskvy.

V opačném případě bychom museli uznat, že Organizace spojených národů a její Rada bezpečnosti je zcela bezvýznamnou institucí a mezinárodní právo je bezcenným kusem papíru.

Zkusme se vrátit o pouhých 46 let zpět, kdy Sovětský Svaz a jemu podřízené vojenské síly narušily svrchovanost Československé Socialistické Republiky a i tehdejší vládce a šéf Kremlu Leonid Iljič Brežněv se do té míry (právem) obával vystoupení československého ministra zahraničí Jiřího Hájka na půdě OSN, že tu podmínku vedl jako jeden z prvních bodů Moskevských kapitulačních protokolů.

Jinak se vlastně obě vojenské akce ničím neliší. V obou případech byl agresorem ruský medvěd, v obou případech jde o nepřípustné porušení národní suverenity jiného státu. To, že na Krymu je zabydlena ruská etnická většina v otázce nehraje roli. Pokud při vyhlášení samostatnosti Ukrajiny etničtí Rusové na Krymu hlasitě neprotestovali – a nedělali to – vzali na vědomí svou národní a uzemní příslušnost k Ukrajině. Tzv. ochrana ruských diaspor na Ukrajině pomocí vojenské přítomnosti Ruské Federace je mezinárodní agresí. Tak se to jmenuje. Jde o eskalaci mezinárodního napětí, jde o nepřípustnou vojenskou intervenci.

Samozřejmě víme, že Rusové vždy expandovali do všech zemí, kam si jakkoliv vynutili přístup. Zabydlovali se v pobaltských zemích, zabydlovali se v tehdejší ČSSR, NDR, MLR a kdekoliv, kam tankem, ponorkou, či letadlem vtrhli jejich vojenští dobyvatelé v rukou s Kalašnikovy. Pro ty jedince, kteří té možnosti využívali, šlo samozřejmě vždy o to, že se jim na dobytých územích nabízel lepší způsob života, než doma, na matičce Rusi.

Zbavit se těch kolonistů je obtížné. Drží se dobytého prostoru jako štěnice. A po jedné, dvou generacích se už cítí být sami domorodci a dobyté území považují za legálně rozšířenou vlast a sebe za domorodce. A pak klidně požadují vojenskou podporu své bývalé otčiny, aby chránila jejich zájmy jakoukoliv metodou.

Kdysi dávno dělali v USA průzkum, zda se Američané mají stáhnout z Vietnamu. Drtivá část domorodých Indiánů se shodla na tom, že Američané mají hlavně táhnout z Ameriky. Vlastně je to podobné.

Ve věci Ukrajiny se některým komentátorům zdá, že Majdan vyvolala Evropská Unie, NATO, nebo USA, naschvál ještě v době Olympijských her. Že Barroso je tím, kdo donutil Ruskou Federaci k radikálním reakcím, že Molotovovy koktejly a baseballové pálky jim do Lvova a do Kyjeva vozili vlakem z Bruselu. Že von Rumpuy vybalil ze sklepa stovky obrněných vozidel s ruskými vojenskými poznávacími značkami a poslal je na východ. Že se Evropská komise zaradovala, jak jednoduše rozšíří svůj vliv daleko na východ. A že vlastně Putin dobře činí.

Myslím, že věc je jednodušší. Ukrajina, jakkoliv zmítaná vnitřní nespokojeností se statem quo, je (měla by být) suverénním státem, kde si lidé chtějí konečně určovat vlastní budoucnost. Možná se rozhodnou nerozumně, možná budou litovat, možná jen nevědí, co činí (idealizace EU na Ukrajině je poměrně silná), ale pořád je to věc, kterou si musí Ukrajina, svými prostředky a na svou odpovědnost rozhodnout sama. A s ústím samopalu v konečníku se rozhoduje špatně. A konečně – i kdyby – a nevěřím tomu – že to celé osnovala EU a celé je to spiknutí světových socialistů a komunistů, není to vůbec podstatné. (A jen na ocásku té formulace se ptám, jak se to liší od tehdy tak oblíbeného spiknutí sionistů, západních válečných štváčů, nebo zaprodanců imperialismu. O imperialismu východním se samozřejmě vždy cudně mlčelo.)

Velmi pravděpodobně je dogma tzv. „územní celistvosti států“ obecně liché a nebude nikdy možné najít průsečík zájmů mezi rusky orientovaným jihovýchodem a možná naivním severozápadem Ukrajiny (nebo jiných států). Možná je jediným řešením poklidný rozvod jakéhokoliv uměle vytvořeného konstruktu na Okrajinu východní a Okrajinu západní. Možná jedna skončí v Ruské federaci a druhá bude (ne)spokojená v Evropském Socialistickém Svazu. Možná je dnešní Rusko tržnějším prostředím, než regulacemi, dotacemi a socialismem zničená západní Evropa. Těch možná je mnoho. Jisté ale je, že je na Ukrajincích, aby se rozhodli.

A další skupiny (včetně tavaryšče Putina), které se ohání tím, že Janukovyč nebyl zbaven moci ústavně, bych se možná nepříjemně zeptal, zda vyhlášení Ukrajiny bylo podle Ústavy Sovětského Svazu, zda sovětské satelity se emancipovaly podle dílčích komunistických Ústav, zda deklarace samostatnosti ČR byla podle „Ústavy“ Rakousko-Uherska a tak dále. Ostatně, ten Janukovyč, podle posledních zpráv, je možná mrtev, nebo po mrtvici. Lze chtít, aby zemi vládl mrtvý místodržitel?

Pokud je „svoboda“ napsaná jen na hlavních Kaťuší a balistických střel, vždy je něco velmi, velmi špatně.