S Evropskou unií na věčné časy, aneb což takhle dát si petici

Je známou zálibou tzv. intelektuálních elit stavět se do role arbitrů správnosti názorů a postojů a vehementně vnucovat své představy o světě všem ostatním z pozice neomylné autority, která se nemusí obtěžovat s nějakým vysvětlováním nebo snad dokonce dokazováním. Jen zřídkakdy se však stane, že by se angažované autority z řad umělců, filozofů, sociologů aj. postavili skutečně za správnou věc. Většinou svůj hlas pozvednou za onu temnou stranu, která představuje nesvobodu, socialismus a bezpráví. Nejčerstvějším příkladem takové bohorovné angažovanosti našich uměleckých a intelektuálních elit je nedávná petice, jejímž prostřednictvím se její signatáři snaží donutit premiéra Nečase, aby konečně přestal dělat drahoty a připojil se za Českou republiku k evropské fiskální unii. Ta je prý nezbytným předpokladem k tomu, abychom si konečně mohli v Evropě žít beze strachu z vyčerpaných státních rozpočtů, z nichž najednou nebude co rozhazovat na všechny strany. Jestliže bude Česká republika stát stranou, varují signatáři petice, postaví se mimo hlavní názorový proud EU a ocitne se rázem v izolaci.

Je to též ukázkový příklad tzv. nepolitické politiky v celé své kráse. Na první pohled jde o vcelku neškodnou akci občanů, kteří cítí určitou odpovědnost za směr, kudy se naše republika ubírá, a i když s ní nemusíme zrovna souhlasit, a můžeme k tomu stovky dobrých důvodů, pořád je to akce legitimní. Hned na ten druhý pohled však spatříme, co se pod slupkou svobodného vyjádření názoru skrývá. Stačí pohlédnout pozorněji na seznam signatářů, v němž se mezi jmény renomovaných umělců, režisérů a vědců nenápadně schovávají jména, která z celé petice dělají politickou nátlakovou akci. Z tzv. spontánní petice se tak stává prostředek politického boje - ovšem boje navenek skrytého, odehrávajícího se za kulisami běžné politické arény. Nejde zde jen o boj levicové opozice proti prapodivnému slepenci rádoby pravicových stran sdružených ve vládní koalici, ale zároveň i o zápas eurofanatiků, eurokolektivistů a skrytých eurototalitářů proti těm, kteří si konečně sňali růžové brýle a začali na Evropskou unii pohlížet poněkud realističtější optikou. Tento boj v druhém plánu se odehrává bez ohledu na výsledek posledních voleb a prolíná se celým politickým spektrem. Euroskepticismus proti eurofanatismu.

Signatáře takových petic, z nichž tato poslední je pouze jen nejnovější epizodou nekonečného seriálu českých petic, jimiž se bojuje proti tomu či onomu, ale primární cíle jsou vždy stejné, lze pak nejlépe zařadit do dvou skupin. Do první patří lidé, kteří podepisují podobné věci jaksi z povinnosti, z představy, že nemohou stát mimo hlavní proud pokroku, a o abstraktních pojmech jako je svoboda nebo právo mají představu v lepším případě značně zkreslenou, v horším případě žádnou. Jsou kdykoliv ochotni mluvit pro Evropskou unii, pro hlubší a pevnější provázání jednotlivých států, a poukazují na zaostalost české demokracie, která se dosud nedokázala vypořádat s palčivými problémy jako je korupce, klientelismus, nebo šlendrián ve veřejných službách. Na západ od nás, připomínají, se s takovými věcmi už dávno vypořádali, kvalita jejich demokracie je neskonale vyšší než naše, takže kdo jsme, že si dovolujeme pochybovat o tom, zda je Evropská unie tím správným klubem, do něhož má Česká republika patřit? Na první pohled zůstává záhadou, proč jsou právě tito lidé s vysokým vzděláním, inteligencí a rozhledem tak neskutečně ponížení, mají-li posoudit nebo porovnat Českou republiku vůči starým státům EU. Přitom odpověď na tuto otázku je velice jednoduchá: jejich vysoká inteligence, vzdělání a rozhled jdou ruku v ruce s podvědomým pohrdáním všemi, kdo jejich rozhledu nedosahuje. Představují si, že jejich přemýšlení o světě je tím, co by mělo dávat příklad všem ostatním - bez ohledu na to, čím jsou jejich myšlenky utvářeny, ovlivňovány a v jaké závěry ústí. Zároveň jde zpravidla o lidi, kteří byli po celý svůj život závislí na státu a nikdy se neživili skutečně nezávislou, produktivní činností. Jejich hluboko zakořeněná nedůvěra ke svobodnému trhu a inklinace k etatismu je pak důvodem, proč se přiklánějí na stranu, která znamená posilování role státu na úkor svobodného lidského jednání.

Tato armáda notorických signatářů té či oné petice nebo výzvy, složená z lidí, kteří jsou často ve svém oboru neoddiskutovatelnými kapacitami, je zároveň, i když se mi u mnohých z nich příčí použít tak příkrého hodnocení, armádou užitečných idiotů ve službách něčeho, co nejsou schopni ani ochotni posoudit a pochopit. Koneckonců, není třeba připomínat, že právě zástupy takovýchto angažovaných intelektuálů vždy stály za všemi totalitními režimy, které lidstvo v moderních dějinách poznalo, a někteří z nich to snad ani nemysleli zle. Zpravidla se mnozí z nich dříve nebo později stali sami oběťmi sil, které pomáhali rozpoutat, nebo alespoň byli nuceni prohlédnout a uznat svůj trpký omyl.

Do druhé skupiny pak patří hrstka intelektuálů, kteří velmi dobře vědí, za co se staví. Armádami nadšených signatářů té či oné petice šikovně manipulují a posouvají ji na pomyslné ideologické šachovnici blíž a blíž ke konečnému, předem pečlivě promyšlenému cíli, jímž je socialismus, pošlapání svobody, zničení trhu, nastolení celoevropského diktátu nově se rodící politické aristokracie. Iniciátoři petice - Jiří Pehe, Tomáš Halík a Monika MacDonagh-Pajerová - při svém znalosti problematiky nemohou nevědět, že v jejím textu bezostyšně lžou. Jestliže tvrdí, že fiskální unie Českou republiku k ničemu nezavazuje, protože zatím do eurozóny nepatří, nelze to pokládat za nic jiného, než snahu mlžit a zakrývat pravou podstatu věci. Přijetí eura může být České republice kdykoliv přikázáno - a vzhledem k tomu, že nebyla dojednána žádná výjimka, která by umožňovala schválit nebo odmítnout přijetí eura parlamentem nebo v referendu, nelze takový příkaz z Bruselu nijak zrušit. A je jasné, že Evropská unie bude chtít polapit do eurozóny co nejvíc států, bez ohledu na to, zda plní nebo neplní Maastrichtská kritéria, která beztak už téměř nikdo nebere vážně.

Není těžké projít si letmo seznam signatářů petice a zařadit jednotlivá jména do správné skupiny. Iniciátoři petice, Halík, Pajerová a Pehe, zcela samozřejmě patří do skupiny číslo dvě. Jejich fascinace Evropskou unií je všeobecně známá, stejně jako jejich nenávistné útoky na každého, kdo se odváží upozornit, že Evropská unie začíná stále patrněji nabývat formy totalitářského superstátu, v němž je voličův hlas jen něčím formálním, zatímco ta hlavní, klíčová rozhodnutí se dějí zcela mimo vůli občanů.

Primárním cílem samozřejmě není přesvědčit premiéra Nečase, aby se k fiskální unii připojil. Iniciátorům i signatářům petice musí být jasné, že, bez ohledu na to, že Nečasovy postoje zrovna pevností a neústupností neoplývají, bude to spíš nátlak ze strany evropských institucí než petice českých intelektuálů, co jej donutí změnit názor a s fiskální unií se smířit. Důležitější je, jaký signál iniciátoři petice vyslali české veřejnosti a komu se snaží připravit prostor a výhodnější pozici.

Hlavním argumentem, kterým petice obhajuje slepé následování Evropské unie do pasti fiskální jednoty, je, že si prostě nemůžeme dovolit stát mimo hlavní názorový proud. Celá myšlenka fiskální unie se pak vykládá jako fakt, jako něco, o čem se již nediskutuje, a co lze jen uznat, stejně jako se vůbec nepočítá s tím, že bychom mohli položit otázku, zda onen hlavní proud evropské politiky, jehož součástí prý musíme být, je ten správný. Přitom právě to jsou klíčové otázky. Diskuze tohoto druhu však u nás neprobíhají, a lze se jen dohadovat, zda kvůli představě, že by občané takovou diskuzi nepochopili, nebo snad ze strachu, že by ji náhodou pochopit mohli. Fiskální unii představují její obhájci jako něco neoddiskutovatelně prospěšného - koneckonců, každý přece vidí, k čemu vedlo řecké nerespektování předepsaných kritérií státního rozpočtu. Dohled evropských struktur nad rozpočty jednotlivých členských států by přece mohl jednou provždy učinit takovým excesům přítrž a dluhová past, do níž se Řecko chytilo, by již nemusela nikoho strašit. To je ovšem jen jedna část celé otázky. Všichni najednou zapomněli, že eurozóna už přece měla potřebná omezení rozpočtů jednotlivých členských států nastavené od samého začátku. Pokud by šlo jen o omezení zadluženosti členských států, není žádná další úmluva potřeba.

Fiskální unie však není nějakou čestnou dohodou o dodržování rozpočtových pravidel. Je to ve skutečnosti první krok k naprostému ovládnutí rozpočtů členských států - a to si nelze představit jen jako pouhé, na první pohled možná prospěšné, omezení deficitu! Třebaže v první fázi by snad šlo jen o pouhou kontrolu, o pouhý audit navrhovaných rozpočtů, může někdo věřit, že se touha eurofanatiků ovládat jednotlivé národní státy v tomto bodě zastaví? Na příkladu Lisabonské smlouvy, která měla být na dlouhá léta hlavní, nezměnitelnou úmluvou o fungování Evropské unie, lze barvitě ilustrovat, jak pružně eurofanatici zacházejí se slovem nezměnitelnost. Nedlouho po schválení Lisabonské smlouvy začala Angela Merkelová, za souhlasu evropských vládců, vážně mluvit o tom, že je třeba smlouvu poopravit. Jak dlouho by vydržela stávající dohoda o fiskální unii, to lze jen těžko domýšlet. Jisté je, že pro evropskou politickou aristokracii lačnící po moci nepředstavuje ideál. Jejich mocenské choutky naplní jen naprostá kontrola nad celým procesem tvorby rozpočtů jednotlivých členských států, včetně diktování výše daní. Evropští latentní totalitáři se ostatně tímto cílem ani netají a opatrně prohlašují, že aby mohla Evropská unie skutečně hladce fungovat, je třeba nastolit jednotný daňový systém. Není nutné dodávat, že by to znamenalo úplnou destrukci jednotlivých národních států.

Někdo by si mohl naivně myslet, že by snad taková kontrola mohla přinést prospěch - přece vidíme sami, jak nezodpovědně se dokáží politici chovat a že jsou schopni státní pokladnu zcela vypráznit, aniž by byli ochotni dohlédnout za horizont svého funkčního období. Nebylo by lepší, kdyby na politické hochštaplery, kteří si bezostyšně zahrávají s budoucnost svého státu, někdo dohlížel? Tato představa je falešná hned dvakrát. Předně opět pracuje se starou známou českou malostí a ponížeností před "vyspělostí" demokracie Evropské unie utvářenou státy, jejichž politická etika nebyla devastována desetiletími komunistické totality. Ve skutečnosti není jediný důvod domnívat se, že evropští politici a úředníci evropských institucí jsou a priori méně zkorumpovaní, schopnější nebo odpovědnější, než politici a úředníci jednotlivých členských států, bez ohledu na to, zda jde o staré státy EU nebo o postkomunistické země. Přece jen, evropské instituce jsou očím obyčejného voliče natolik vzdálené, že jakákoliv neschopnost nebo očividná ničemnost té či oné odpovědné osoby je jím jednoduše přehlédnuta. A nakonec u sousedů je tráva vždy zelenější... Vzpomeňme si na nedávnou aféru europoslanců, kteří si v pokladně Evropského parlamentu vybírali diety na celý týden svého pobytu, třebaže už ve středu nasedli do letadla a vydali se na velmi prodloužený víkend domů. Kdyby se něco srovnatelného stalo v Parlamentu ČR, udělala by z toho naše média kauzu, která by plnila titulní stránky novin dlouhé týdny. Kdo z průměrných občanů a voličů však ví, co se děje v Evropském parlamentu?

Bezmezná víra v prospěšnost dohledu evropských struktur nad rozpočty dále předpokládá, opět s dětskou naivitou, že evropští politici a úředníci mají dobré úmysly a jde jim jen a jen o udržitelnost současné podoby Evropské unie. Ovšem vzhledem k tomu, že Evropská unie je skrz naskrz prolezlá levičáctvím, kolektivismem, nenávistí ke svobodě a trhu, je třeba hledat skutečné motivy někde jinde. Důvodem, proč eurosocialisté touží soustřeďovat ve svých rukou stále větší a větší podíl moci na úkor národních vlád, je spíše upevňování a postupné prohlubování evropského sociálního státu, pro nějž největší nebezpečí nepředstavuje deficitní rozpočet, ale vzájemná rozpočtová konkurence jednotlivých členských států. Státy s nižší mírou regulace a nižšími daněmi mají, zjednodušeně řečeno, vždy tendenci vykazovat lepší ekonomické ukazatele, prosperují lépe a motivují k produkci, zatímco vysoký podíl státních intervencí a vysoká míra zdanění je pro ekonomický výkon něčím naprosto ničivým. Představy o funkčnosti severského sociálního státu, v němž jsou na produkci uvaleny vysoké daně a přesto jde o státy navenek bohaté, jsou ve skutečnosti chimérou a byly mnohokrát vyvráceny.

Protože evropský sociální stát je pro eurofanatiky uctívanou a nezpochybnitelnou modlou, co by se stalo ve chvíli, kdyby voliči některého ze členských států zvolili skutečnou pravici, která by snížila daně, radikálně ořezala sociální systém, zrušila valnou většinu regulací a přiblížila národní ekonomiku svobodnému tržnímu ideálu? Nezáleží na tom, že taková revoluční politika by byla pravděpodobně velmi fiskálně odpovědná a v konečném důsledku by znamenala snížení deficitu a přiblížení se k vyrovnanému rozpočtu. Šlo by však o destrukci sociálního státu - a to by eurokolektivisté nikdy nepřipustili. Fiskální unie je tedy v první řadě cestou, jak upevnit evropský sociální model, jeho rozhazovačnost a marnotratnost, jeho kořistnictví na produktivních a schopných lidech. Budu rád, když se mě někdo pokusí přesvědčit o opaku, ale prozatím jsem přesvědčen, že prohloubení socialismu a naprosté zničení trhu (jeho úplným okleštěním v rámci falešného konceptu tzv. vnitřního trhu) je pro evropské politiky tím hlavním cílem. Údajná rozpočtová odpovědnost je jen reklamním sloganem, řecká tragédie je pak obludnou reklamní kampaní, jež má občany vyděsit a donutit je přijmout ekonomický diktát Bruselu bez námitek a s optimismem.

Evropským politikům ve skutečnosti vůbec nevadí, zda se ten či onen stát zadluží nad míru, kdy nebude schopen dále dluh spravovat. Bojí se vzájemné konkurence jednotlivých členských států, kdy by jeden osamělý pokus jednoho jediného státu, jehož občané by si zvolili skutečně pravicové politiky, vrhl na marnotratný zbytek Evropské unie špatné světlo. Vzájemná měnová konkurence, která je v systému papírových peněz při vší bídě daleko lepší alternativou, než měnová unie, dokáže poskytnout dostatečný obrázek pro vzájemné porovnávání stavu jednotlivých zemí - bylo tedy potřeba ji odstranit. Fiskální politika je další na řadě. Úplná kontrola nad rozpočty jednotlivých národních států by ve své nejhorší podobě zcela znemožnila narovnání veřejných rozpočtů - euroregulátoři by velmi jistě zasáhli, označili by radikální odstátňování a deregulaci za nebezpečný experiment a sociální dumping a předepsali by národnímu parlamentu přijmout rozpočet s nadirigovanou mírou deficitu a výší zdanění. Skutečná fiskální unie musí ve své konečné formě zahrnovat i nejen jednotnou povolenou míru deficitu, ale i shora nadiktovanou míru daní i výdajů, nad kterou nebude mít občan naprosto žádnou kontrolu, protože způsob politického rozhodování uvnitř struktur EU je voliči takřka neovlivnitelný. Vzhledem k tomu, že salámová metoda se mezi politiky Evropské unie stala velmi oblíbenou, je zřejmé, že fiskální unie tak, jak je současnou smlouvou navržena, není v žádném případě konečným řešením. Jejím přijetím se otvírá cesta k dalšímu ničení národní suverenity a tedy možnosti voličů ovlivňovat rozpočtovou politiku své země.

Uvědomují si to ti, kteří svým podpisem petice tlačí na českou vládu, aby Českou republiku do této pasti uvrhla? Jednání těch, kteří si jsou vědomi všech důsledků a přesto neváhají prosazovat něco, co by pro naprostou většinou českých občanů, pro jejich svobodu i blahobyt, znamenalo nepředstavitelné nebezpečí, nelze nazvat jinak než ničemným a v podstatě vlastizrádným.

Ale, s trochou nadsázky, jednou se může hodit mít jména vlastizrádců a ničemů pěkně seřazená v jediném přehledném seznamu... Samozřejmě ne kvůli nějakému pomstychtivému účtování, ale jednoduše proto, abychom, až se morálně i finančně zbankrotovaná Evropská unie rozpadne, ať už bude v té době Česká republika její součástí nebo ne, nezapomněli, kdo za to vše nese morální vinu.