Opustme EU. Včera bylo pozdě.

Když jsme před lety vstupovali do Evropské unie, mysleli jsme si, že se stáváme členy klubu, kde každý člen může svobodně,na jednom obrovském trhu, nabízet to nejlepší co umí. Bohužel, tato představa vzala velmi rychle za své.

Hlasy těch, kteří se vstupem do EU tehdy nesouhlasili, byly spíše v menšině, a přinejmenším valná část z nich stavěla své argumenty naprosto nesmyslně a na špatných základech. Ti, kteří upozorňovali, že EU je socialistický projekt, nebyli slyšet prakticky vůbec. Evropská unie, ten báječný elitní klub volného pohybu osob i zboží, prostředí rostoucího bohatství a prosperity - copak to jsme si tehdy dokázali spojit s pojmem socialismus?

Propagační kampaň, která naše voliče přesvědčila, že jestliže mohou Nizozemci, kteří dělají nejlepší sýry, nebo Francouzi, kteří dělají nejlepší víno, nabízet bez omezení své výrobky po celé Evropě, můžeme stejně tak my najít to, co děláme nejlépe a pokusit se v rámci jednoho velkého trhu dokázat, že něco dokážeme, přinesla své ovoce. Stali jsme se členy výlučného klubu; vrátili jsme se do Evropy; splnil se nám náš sen! Nyní se z něj pomalu probouzíme.

Představa ekonomické integrace, volného trhu, neomezeného pohybu zboží, se velice rychle rozplynula. Potlačení některých odvětví nebo zglajšaltování výroby do škatulek evropských norem a regulací snad někteří mohli pokládat za nutnou daň za to, že jsme dostali šanci. První krize však rychle odhalila skutečnou povahu Evropské unie: nikoliv ekonomika, trh, obchod, ale politika a moc.

Rozdíl mezi projektem založeném na bázi trhu a projektem postaveném na uplatňování a prohlubování politické moci je jasně daný: zatímco hlavním principem trhu je dobrovolnost a oboustranná výhodnost, politika je záležitostí násilí, a pokud se neomezuje jen na racionální funkce státu, tedy na obranu práv svých občanů, nutně musí sama politika iniciovat násilí vůči bezpočtu nevinných lidí. Principem politiky takto morálně vykolejené je donucení, nedobrovolnost, snižování užitku. V rámci politického projektu evropské integrace založeném na kolektivismu a altruismu, což je filozofické a morální východisko neslučující se s trhem, jsme nuceni vzájemně sdílet nevyhnutelné následky toho nejhoršího, co současná evropská politika přináší. Nikdo v Evropě neumí vyvinout tak iracionální politiku veřejných financí jako Řekové, a žádná evropská vláda nedokáže nastavit tak ničivou a sebeobětující imigrační politiku jako ta německá. Nyní si to "spravedlivě" užije celá Evropa, resp. občané evropských států, kteří musejí následky iracionality cizích vlád vzít na svá bedra.

Základní otázka zní: může vůbec projekt, který je založen na nuceném sdílení mizérie a neschopnosti vůbec vést k nějaké prosperitě? Není prosperita v takto nastaveném systému pouhou nepodstatnou výjimkou, zatímco tou určující, každodenní situací je vzájemná vynucená závislost? A jestliže jsme museli před nedávnem nést následky řeckého bankrotu a dnes jsme nuceni podílet se na německé imigrační politice, co asi přijde zítra? Jestliže si na tyto otázky poctivě odpovíme, nabízí se nám jiná možnost, než pokusit se z této pasti nastražené na dříve samostatné a suverénní národy Evropy co nejdříve vymanit? Odpověď je nabíledni: musíme se z EU dostat tak rychle, jak to jen jde, a už včera bylo skoro pozdě.

Námitky proti vystoupení z EU, ať už se ozývají zleva nebo "zprava", stojí zpravidla na velice vratkých nohách a jejich vratkost je stále patrnější, jak se krize projektu evropské integrace prohlubuje.

Argumentace ekonomickou silou v globalizovaném světě neobstojí: snad nikdo už nevěří, že by tak byrokratický projekt, jakým je EU, který ve své zkostnatělosti už hravě vyrovnává projektu RVHP, mohl konkurovat čile se rozvíjejícm trhům v Asii nebo Jižní Americe. Navíc celé pojetí globálního trhu jako jednoho obrovského kolbiště, kde spolu jednotlivé ekonomické celky soupeří, je naprosto pomýlené. Trh, je-li svobodný, není soubojem, ale oboustranně výhodným vztahem. Jestliže nakupujeme zboží z Číny nebo Brazílie, nejsme vzájemně soupeři, ale naopak si jsme vzájemně prospěšní a bohatneme všichni. Projekt tzv. společného nebo jednotného evropského trhu je ve skutečnosti překážkou takovým vztahům a tedy i překážkou bohatnutí.

Argumentace evropskými dotačními penězovody, jejichž kohoutky by se po našem vystoupení z EU uzavřely, je na podobné úrovni, a navíc počítá se zbabělostí, ustrašeností, parazitismem a korupcí. Vzhledem k tomu, že se stále jasněji ukazuje, že valná většina projektů dotovaných z tzv. evropských peněz je motivována právě touhou po získání dotace a nikoliv snahou o vybudování něčeho smysluplného, lze říci, že bez dotací bychom pouze byli ochuzeni o zbytečné projekty, nesmyslné sociologické a gender průzkumy, kulturní stánky, které nikdo nenavštěvuje, rozhledny, z nichž není nic vidět, a cyklostezky, po nichž nikdo nejezdí. Dotace takového druhu znamenají pouze neuvěřitelné plýtvání a navíc nás uvrhují do ponížené pozice vazalského područí.

Argumentace morální: Evropská unie je prý solidární projekt, jakýsi celoevropský projekt velkého sociálního státu. Jenomže na solidaritě nelze postavit prosperitu. Solidarita je výjimečný, dobrovolný akt pomoci někomu, kdo si ji v dané chvíli zaslouží. Je to vyjádření potřeby darujícího, nikoliv nároku obdarovaného. Naproti tomu produkce a z ní vyplývající prosperita je středobodem lidského života, jakékoliv dosahování hodnot, jejich produkce nebo uchování, výměna a spotřeba je něco, co děláme každý den a na čem závisí naše přežití. Jestliže bychom jako princip našeho života postavili solidaritu, vyjádřili bychom tím, že lidský život pokládáme za automaticky nemožný, za nekonečný kolotoč neúspěchů a bídy. Člověk však dokáže dosahovat úspěchů, je-li racionální a má volnost konání. Společenský systém založený na produkci hodnot je kapitalismus - a nejen že takový systém je morální, protože odpovídá tomu, jak mají lidské bytosti žít; zároveň je i jediný funkční. Společenský systém založený na nutnosti vzájemné pomoci v nouzi sám tuto nouzi vytváří, protože je neschopný umožnit skutečnou prosperitu. V takovém systému, jakým je dnes Evropská unie, nikdy skutečně zásadního růstu blahobytu, technologického pokroku a bohatství nedosáhneme, budeme pouze bezradně přešlapovat na místě.

Naše současná vláda v čele s Bohuslavem Sobotkou dala najevo, jakou roli chce v Evropské unii hrát a jakou roli tedy přisuzuje nám všem. Je jí pohodlná pozice poslušných vazalů korumpovaných tzv. evropskými penězi. Zatímco sám Sobotka však jakákoliv navrhovaná referenda odmítá, ať už by se měla týkat přijetí eura, uposlechnutí uprchlických kvót nebo dokonce našeho setrvání v EU, veřejná podpora a obliba Evropské unie postupně klesá, a to samozřejmě nejen u nás v České republice. Naše členství v Unii, přijetí eura nebo uprchlická krize budou zcela jistě hlavními tématy v parlamentních volbách 2017 a vývoj naznačuje, že eurofanatici a poddaní Bruselu mají své dny již sečtené. Jediná otázka se snad nabízí: budou těmi, kdo vyjdou z příštích voleb vítězně a dostanou možnost řídit nebo alespoň výrazně usměrňovat celý proces našeho vystoupení strany, které zastávají svobodu jednotlivce jako svůj hlavní princip, nebo se naše osvobození z okovů novodobého žaláře národů odehraje v režii latentních totalitářů, kteří se z těch nebo oněch důvodů vůči Evropské unii staví taktéž odmítavě? Výsledek bude na nás.