Jaký je smysl "dne české státnosti"?

Včera jsme si připomněli tzv. "Den české státnosti". Jaký je vůbec smysl tohoto státního svátku? A jaký je smysl naší státnosti?

Ať souhlasíme nebo nesouhlasíme s takto poněkud uměle vytvořeným svátkem, naroubovaným na náboženskou tradici kultu sv. Václava, která byla dlouhými lety komunismu poněkud zpřetrhána, a dnes, v nejvíce ateistickém národě Evropy už nemá takový význam, nelze pominout, že k datu 28. září se vážou důležitá historická fakta: předně zavraždění knížete Václava v roce 935, a později v roce 995 pak i vyvraždění Slavníkovců. Otázkou, nadkterou se můžeme zamýšlet, je, zda si připomínat spíše osobu knížete Václava, a jeho neživotný mýtus pocházející z křesťanských legend, nebo naopak jeho (snad) bratra Boleslava, který až teprve poté, co se dostal k moci, dosáhl po dlouhých bojích s Němci, skutečné nezávislosti svého státu. Nebo zda za moment, od něhož se počítá nějaká česká státnost, pokládat až odstranění vedlejší větve Přemyslovců, tedy Slavníkovce na Libici.

Ale myslím, že raně středověké základy naší státnosti jsou mnohem komplexnější záležitost, a je to pestrá mozaika mnoha dalších událostí. Třeba vítězná bitva s Franky u jakéhosi českého hradiště Canburg v roce 805. Pokřtění českých knížat v Řezně v roce 845 a tedy orientace na západ, nikoliv na východ. Důležité zapojení Čechů do bitvy na řece Lechu v roce 955, kde se tehdejší Evropa zbavila hrozby nájezdů kočovných Maďarů. Nebo vybudování velkého a silného státního útvaru prvními dvěma Boleslavy, které sahalo až do Polska. Atd.

To všechno stojí za to znát a občas si připomenout, jak zajímavou máme historii, mnohem zajímavější, než jak ji líčí vymyšlené staré pověsti.

Nakonec i ta naše státnost dostávala během tisíce let dost na frak a mnohokrát se zdálo, že jsme o ni přišli, nikdy ne však natrvalo. A z každého střetu s nějakou cizí agresivní mocí, která naši státnost, národní zájmy i dějinnou kontinuitu chtěla negovat, jsme nakonec vyšli silnější a sebevědomější než předtím.

A věřím, že naše státnost přežije i další hrozbu: snahu sociálních inženýrů vytvořit jeden jediný, šedivý, beztvarý, nezajímavý, ahistorický politický útvar, Evropskou unii.