Čím větší ekologická stopa, tím lépe

Jako již mnohokrát, vědci opět přinesli alarmující zprávu o tom, že lidstvo ničí svou planetu. Podle poslední zprávy Světového fondu na ochranu přírody (WWF), pojmenované Living Planet Report 2012, nám již chybí půlka planety, čili jinak řečeno, spotřebováváme o polovinu více zdrojů, než je nám Země schopna dát. Bohaté státy prý žijí na úkor chudých, vysávají jejich nerostné i přirozeně obnovitelné zdroje a tak prohlubují jejich zoufalou chudobu. Pokud půjde vývoj takto dál, tvrdí vědci, za čtyři desetiletí nám nebude stačit ani celá jedna zeměkoule a některé přírodní zdroje budou nenávratně ztracené.

O tom, jak je celé toto myšlenkové schéma, neustále se opakující v různých obměnách, obludné, byla již napsáno mnoho knih i článků, přesto nám média podobné alarmistické scénáře servírují s ubíjející pravidelností. A lidé, tedy alespoň významná část, jim věří, jak se lze přesvědčit z internetových diskuzí, v nichž čtenáři souhlasí, že naše civilizace je nenažraná, ničí přírodu, a že bychom se nad sebou měli všichni zamyslet. Občas se objeví i vzácně upřímný názor, jenž v úplnosti shrnuje morální poselství ekologistů a jejich vztah k lidem: bylo by prý nejlépe, kdyby lidstvo vyhubil nějaký zvlášť smrtící virus nebo dostatečně velký meteorit.

Ekologická stopa je sama o sobě naprosto pomýlený koncept. Ve své podstatě neznamená vůbec nic reálného, protože posuzuje vztah okamžité lidské spotřeby, resp. produkce, pouze ke známým a momentálně využitelným zdrojům. Naprosto pomíjí zdroj ze všech nejdůležitější - lidský rozum a tvořivost. Pracuje se zdroji jako s konstantním, od pradávna existujícím koláčem, z něhož si postupně lidstvo ukrajuje kousek po kousku. Ve skutečnosti zdroje mohou existovat jen společně s lidmi, protože právě člověk je jejich jediným tvůrcem.

Bez člověka, bez jeho invence a touze po neustálém zlepšování svého blahobytu, by ropa byla jen černou, páchnoucí tekutinou, která není nikomu k užitku, protože člověk je tím jediným, kdo v ní může nějaký užitek spatřovat. A stejně tak mohou lidé, najdou-li lepší substitut, učinit ze zdroje, jež byl po celá staletí pro existenci lidstva klíčovým, opět něco podružného, pouhou přírodní matérii, která není nikomu k užitku. Lidská invence vytvořila z původně naprosto bezcenné ropy nejdůležitější zdroj planety. Stejná invence učinila z pazourkového kamene, naprosto klíčového pro život pravěkých lidí, opět jen běžný a bezcenný kousek skály, do něhož lze leda kopnout.

Zdroje nevytváří příroda, ale lidé. Přesněji řečeno lidé, jimž nechybí racionalita, tvořivost, touha po něčem novém, a zejména intelektuální nezávislost a egoismus. Nikdo ještě nevymyslel zdroj tím, že by pouze pasivně využíval a kopíroval to, s čím pracovali po dlouhá desetiletí jeho předkové. A nikdo ještě nevymyslel žádný zdroj tím, že by se strachoval, co jeho využívání způsobí budoucím generacím za desítky a stovky let. A jen tak mimochodem, nikomu se ještě nepovedlo odkázat budoucím generacím lepší, pěknější a bohatší svět tím, že by udupal svou touhu po zvyšování vlastního užitku a rozhodl se místo toho maximálně omezit využívání právě dostupných zdrojů.

Proto využívejme dostupných zdrojů podle libosti. Cenový systém, je-li mu dovoleno pracovat, vytváří jasně definovaná pravidla a určuje, jak bychom měli s přírodními zdroji nakládat, kdy s nimi šetřit, a kdy si naopak můžeme dovolit být marnotratní. Je-li některého zdroje skutečně málo, a není-li cenový systém uvržen do chaosu prostřednictvím státních zásahů, cena zdroje poroste a bude s ním nakládáno opatrně. A současně nastane důvod ke hledání smysluplného substitutu. Slovo smysluplný bych rád nejméně dvakrát podtrhl. Pod smysluplným substitutem si totiž musíme představit něco, co je přímo vynuceno ekonomickou skutečností, a nikoliv antiracionálními konstrukcemi, pomocí nichž obhajují šarlatáni z bezpočtu vědních oborů technologický rozvoj, jenž se musí zákonitě ukázat jako namířený špatným směrem. Učebnicovým příkladem pro příští generace by se měla stát například státní podpora biopaliv, jež nejenže nemohou v žádném případě nahradit ropu, ale jsou ve srovnání s ní dokonce příliš drahá, a nadto jejich prosazování způsobuje problémy v jiných oblastech hospodářství.

Jak ukázal ekonom Julian Simon, ubývání zdrojů je pouhý mýtus, na němž si až příliš mnoho lidí postavilo výnosnou kariéru. Simon kdysi vyhrál slavnou sázku s alarmistou Paulem Ehrlichem, když narozdíl od něj tvrdil, že v dohodnutém období se reálná cena vybraných surovin nejen že nezvýší, ale dokonce klesne. Pokles ceny je neklamným znamením, že lidstvo má zdrojů dostatek a jejich efektivně upotřebitelné množství roste. Měl by některý z autorů zprávy WWF odvahu přijmout podobnou sázku dnes?

Jestliže by skutečně ubývalo zdrojů, nabízel by se pouze jediný závěr: ze světa se téměř docela vytratila svoboda a racionalita. To není zase tak nereálný stav, se skutečným množstvím té či oné suroviny v zemské kůře však nemá nic co do činění. Jeden příklad za všechny? Lidstvo má nyní k dispozici levný, efektivní a bezpečný zdroj energie - jádro. Kvůli dlouhodobému působení protijaderné lobby se však mnohé státy pokoušejí své jaderné elektrárny zavřít a získávat nadále energii z méně účinných a špinavějších zdrojů. Je zřejmé, že dostupné elektrické energie ubude a bude dražší - ať už tuto vyšší cenu zaplatí lidé přímo nebo prostřednictvím daní, z nichž se stát, ve snaze celou situaci zamaskovat, bude drahou energii dotovat.

Zaměřím se nyní stručně jen na dvě hlavní myšlenky uvedené ve zprávě WWF: 1) Bohatá část lidstva žije na úkor té chudší, 2) Zvětšování tzv. ekologické stopy je neudržitelné a ohrožuje lidstvo.

Bohaté, technologicky vyspělé státy nefungují na úkor chudší části světa, protože to jsou právě bohaté země, které jsou schopné nerostné i jiné přírodní bohatství využívat, zatímco chudé země jednoduše nedosahují potřebné technologické úrovně, aby dokázaly zdroje těžit a efektivně využít. Kdyby bohaté státy přestaly dobývat africké zdroje, situace tamních zemí se tím nijak nezlepší, protože ony samy nic těžit nezačnou. Budou na tom spíše ještě hůře, protože těžit nerostné suroviny v zaostalých zemí znamená přinášet tam investice a zaměstnávat lidi.

Těžko říct, co vlastně autoři zprávy požadují. Chtějí snad, aby vyspělejší země přestaly využívat afrických zdrojů a ponechaly je na místě pro případ, že by se snad jednou v daleké budoucnosti mohla Afrika civilizačně pozvednout a najít ve svém nerostném bohatství nějaký užitek? To nedává smysl. Tyto státy nyní nejsou schopné tyto zdroje rozpoznat a využít, čili zákonitě jejich využití technologicky vyspělejšími zeměmi se neděje na jejich úkor. Nelze žít na něčí úkor potenciálně. Jak bylo řečeno na začátku, neexistuje nic jako přírodou daný, konstantní koláč zdrojů, z něhož si má spravedlivě ukrojit každý. Zdroj má smysl jen pro toho, kdo jej vytvořil, tedy jinak řečeno kdo je schopný spatřit v kusu skály nějaký budoucí užitek.

Povídačky o tom, že dnešní míra spotřeby je neudržitelná a v konečném důsledku povede k rapidnímu snížení životní úrovně lidí, protože zdroje budou drahé, nedostupné a povedou se o ně války, nedávají smysl. V podstatě tak alarmisté tvrdí, že existuje nepřímá úměrnost mezi životní úrovní, nebo, jak se dnes říká, kvalitou života a velikostí ekologické stopy: čím větší ekologická stopa, tím nižší životní úroveň, nebo že tento vztah přinejmenším platí od určité míry produkce a spotřeby. Zde však mají ve svých úvahách očividnou chybu, protože je zřejmé, že životní úroveň v produktivní části světa roste s tím, jak roste ekologická stopa, protože tato veličina ve skutečnosti neodráží pouhou spotřebu zdrojů, ale především jejich tvorbu. Lidská invence je neomezená, a jak se rozvíjí technologie a poznání, roste i portfolio využitelných surovin, které, v podobě zdrojů, dále slouží jako katalyzátor dalšího rozvoje. Jakou kvalitu života si naproti tomu lze představit tam, kde je ekologická stopa naprosto nicotná? Ekologická stopa dnešního chudého Afričana nebo obyvatele středověké Evropy je nepatrná - a chtěl by snad někdo z nás žít jako oni? Pokud ano, myslím, že mu nikdo nebude bránit.

Znovu se tak dostávají na povrch skutečné motivy zelených alarmistů. Ačkoliv se tváří, že jim leží na srdci osud lidstva, skutečnost je jiná. Jejich smýšlení je typicky anticivilizační, představují si ideál lidství v návratu k omezenému primitivismu, kdy příroda nebyla štědrým zdrojem užitku, nýbrž obávaným protivníkem, s nímž bylo třeba každý den svádět nemilosrdný boj o přežití. Alarmisté ve své podstatě nenávidí touhu po blahobytu a pohodlí, nenávidí tvořivost a invenci, a v první řadě chovají zuřivou nenávist vůči rozumu.

Rozum je jediným prostředkem přežití, jenž má člověk k dispozici. Extenzí rozumu je pak produktivní činnost, jež se, přijmeme-li na okamžik alarmistickou terminologii, projevuje jako ekologická stopa. Jestliže nahlížíme na problematiku existence a tvorby zdrojů správně, je pak ekologická stopa něčím veskrze pozitivním - popisuje otisk lidského rozumu v přírodě. V našem zájmu bychom se tedy neměli bláhově snažit o její zmenšování, ale naopak ji libovolně zvětšovat dle našich potřeb, protože na využívání bohatství, jež nám naše planeta nabízí, závisí naše přežití. Máme pouze dvě možnosti: využívat Zemi, nebo zemřít.