Steak a dort, aneb nevěra

Co ztrácíme nevěrou. A co získáváme?

Včera mi volala kamarádka. Jestli nemám dneska večer čas. Chce něco probrat. Já znám ten tón. Velmi ovládaný tón hlasu. Klid s náběhem k hysterii. K pláči. Něco se děje.

Tak volám kamarádovi, že dneska se do kina nejde a slibuju mu večeři na příští týden (vydyndal si romantickou, prospěchář jeden). Simona má zjevně trápení a já ji v tom nemůžu nechat. I když, třeba se mi jen svěří, že přibrala pět kilo.

Sedí naproti mně v kavárně a má kruhy pod očima. Nepřibrala.

Včera dávala do čistírny manželovo sako. Prohlédla kapsy, v čistírně si za věci v kapsách účtují příplatek. A našla účtenku z Ambiente. Částka odpovídá večeři pro dva. Z minulého týdne. Minulý týden byl Pavel na služební cestě. V Ostravě. Účtenka je z Prahy.

Ježiš, to je vůl, napadlo mne v první chvíli. Proč si bere účtenku, když si ji jako zaměstnanec stejně nemůže odečíst z daní. Tak tak jsem to neřekla nahlas. Simona by to nepochopila.

„On má určitě jinou“, zakvílela a složila hlavu do dlaní. „Třeba ne“, plácla jsem a zmlkla. Nějak mne nenapadalo, co dodat. Pavel je fakt vůl.

Po lahvi červeného se Simona trošku uklidnila. A začala filozofovat. O nevěře, jak jinak.

„Mě ani tak netrápí to, že si někde odskočil. Jsme spolu už skoro deset let, nedivila bych se mu. Teda zas až tak,“ dodává na můj překvapený pohled. „Jenže když ji bere na hezkou večeři, tak je to vážný. Co všechno s ní ještě dělá, kromě toho, že s ní spí?“

„Nebo chce spát,“ podotkla jsem. Večeře je oblíbená balící taktika.

„Taky jí maže na toust marmeládu bez másla? I když ona třeba radši s máslem. A když se mu něco povede, nebo nepovede, tak jí volá, aby se svěřil?“

Došlo mi, že přesně o tohle tady jde. Ne o sex, ale o ztrátu pocitu jedinečnosti.

Máme kamarády a kamarádky. S těmi probíráme životní úspěchy  i neúspěchy, svěřujeme se a bavíme se. Máme milence a milenky. S těmi spíme. A máme partnera. A s tím děláme obojí. Jenom s ním. S nikým jiným. Partner je něco jiného. Výjimečného. A teď přišel někdo jiný. Někdo, kdo s tím naším jedinečným sdílí to, co by měl sdílet jen s námi. Ztrácíme pocit jedinečností, pocit bezpečí. A to bolí.

„Co když mě opustí? Co když zjistí, že mu ona vyhovuje víc?“ Je to jako kdyby někdo kdo dodneška jedl jenom dort, dostal ochutnat steak. Celý život jedl dort. Věděl, že existují steaky, ale neměl potřebu je jíst, protože je neznal. A teď najednou jí steak. Co bude dál? Bude jíst dort i steak, nebo zjistí, že steak je lepší než dort a od teď už bude chtít jen steak.

Simona se cítí jako dort a má strach, že jak jednou její milovaný přičichl ke steaku, už nebude chtít jen dort, ale i něco jiného. Třeba brokolici. A tolik konkurence je moc na jeden ubohej, nešťastnej, utrápenej dortík.

Pavel je fakt vůl.