Nový byt, aneb tahle válka se vede na kila

Asi před třemi měsíci jsem se přestěhovala. Po maratonu vyřizování spojených se změnou adresy, jsem konečně stála uprostřed svého nového bytu…. a spousty krabic. Protože jsem veškerý nábytek zanechala ve svém původním doupěti, vrhla jsem se vstříc novému bydlení vybavena nafukovací matrací, jedním zahradním stolkem a velkou spoustou iluzí o tom, jak si to tu krásně zařídím. Ach sladká naivito, tehdy jsem, já hloupá, vůbec netušila, že tahle válka se povede na kila.

První na řadě byla ložnice. Alespoň postel, protože ta matrace se pode mnou pořád vypouštěla a po třetí epizodě půlnočního pumpování jsem toho měla akorát po krk. 

Vybrat postel nebyl problém. Jsem vcelku nenáročná, chtěla jsem jen, aby byla opravdu velká (zabírám hodně prostoru) a dřevěná. Volba padla na IKEA a až po fázi placení vše proběhlo v naprostém pořádku. Menší zádrhel se ukázal v okamžiku, kdy jsem domlouvala dopravu. Ukázalo se totiž, že celá postel včetně rámu a roštů váží sto padesát kilo (přičemž součástí jsou jednolité kusy téměř třicetikilové) a že tedy dopravu ani montáž zjevně sama nezvládnu. Takže jsem objednala za tučný poplatek (tvořící celkem zhruba třetinu ceny postele) dopravu i montáž. A nastaly potíže. 

Při zjištění, že musím doma sedět na zadku pět hodin v průběhu kterých mi můžou postel přivézt kdykoli, jsem potichu skřípala zuby. Když se při dodání postele ukázalo, že montáž dělá jiná firma v jiném čase (a opět nejsou schopni upřesnit čas blíže než v intervalu půl dne), skřípala jsem zuby už dost nahlas. A když se při prvním pokusu o montáž ukázalo, že postel má jednu nohu kratší, pokoušely se o mne mdloby. 

Poté, co jsem slečně na infolince IKEA důrazně vysvětlila, že rám postele váží tričtvrtě metráku a já právě zaplatila nemalou částku za to, aby mi jej dopravili z místa A (IKEA) do místa B (Zagorovo), nehodlám zadarmo a ve svém volném čase vláčet totéž zpět z místa B do místa A, abych posléze celý postup (opět opačně) opakovala, anžto nejsem idiot, přestala slečna trvat na vrácení celé postele a slevila na onu krátkou nohu. Ještě jsem se ujistila, že opravdu, ale opravdu nevadí, že jsem postel koupila na Čerňáku, ale chci ji reklamovat na Zličíně, hlavně když budu mít účtenku, a vyrazila s metr dvacet dlouhým klackem  z borového masivu vstříc mírovému vyjednávání. 

Na Zličíně se ukázalo, že to, co jsem naivně považovala za účtenku, je jakýsi doklad o nabití karty (WTF???) a účtenku mi měl přivézt ten borec, co mi přivezl tu postel. No, postel přivezl, účtenku nikoli. Nebyl by to takový problém, kdybych nohu reklamovala tam, kde jsem postel koupila – tedy na Čerňáku. Leč já byla …kde? Inu, tam, co vás právě napadlo taky. 

Jenže protože slečna na reklamačním byla menší než já a já měla v ruce ten klacek (nohu), vyjednávání přece jen dopadlo v můj prospěch a já si (po menším výstupu na oddělení montáže, kde nechtěli pochopit, že opravdu, ale opravdu nehodlám zaplatit za montáž podruhé) vezla domů nový klacek a pevně věřila, že je to tentokrát ten správný. 

Druhý montážník dorazil o další týden později a hned ve dveřích hlásal, že mu nedali hlášenku a tudíž je tu dnes zadarmo a že mu řekli, že mu to zaplatím já. Začala jsem se poohlížet, kde mám, sakra, ten klacek a chvíli viděla rudě. Asi jsem  vypadala opravdu hrozivě, takže se nakonec se spokojil s kafem.

Poučena epizodou Postel, jsem komodu i noční stolky odtahala z IKEA na vlastním hřbetě. Už když jsem v garáži manévrovala s krabicemi, docházelo mi, že to nebude až taková sranda, jak to zprvu vypadalo, ale krutá realita mé fyzické nedostatečnosti se měla ukázat až o něco později. Přesně v tom okamžiku, kdy jsem sama sebe důkladně pochválila, jaké jsem neskutečně šikovné děvče, že jsem celou komodu (která mi sahá až pod bradu) smontovala (skoro) dobře (no, jedna prohozená lišta se nepočítá, že ne?) sama i se šuplíkama, mi došlo, že  mám problém. Komoda ležela na zemi, roztažená přes půl ložnice a jediné, co zbývalo, bylo ji zvednout a ukotvit do zdi. Když první pokus o zvednutí skončil naraženým nártem, uráčila jsem se konečně v návodu zjistit, kolik ten krám váží. Pětasedmdesát kilo. Takže komoda : Zagorová  - dvanáct : nula na kila. Seděla jsem na komodě a bulela, protože tohle prostě sama nedám. 

Takže (a všichni pozor) poprvé v životě uznávám, že být single je občas pěkně na prd. Vážně přemýšlím, že vyhlásím konkurz na chlapa. Podmínky? Výška: vyšší než já v podpatcích, váha: víc než ta zatracená komoda. Vlastní vrtačka výhodou. 

P.S. Včera se rozbil jeden z roštů. Pětadvacet kilo. Sakrapráce.