O flirtování

Zdá se to jednoduché. Někoho si vyhlédnout v tramvaji, v metru, v kavárně. Zachytit pohled, usmát se a uhnout očima. Počkat pět vteřin (velmi dlouhých pět vteřin) a podívat se znovu. Chytil se na háček? Nechytil?

Stojím v Dejvicích na zastávce číslo tři a čekám. Jsem tu moc brzy, autobus jede až za čtyřicet minut, ale zas mám jistotu, že se do něj dostanu. Bývá natřísknutej.

Přijíždí Kladeňák. Tím nejedu. Kladeňák jede do Kladna (překvapivě) a já jedu do Loun. Ale s Kladeňákem jede nějaký kluk. Takový tremp. Sedí vepředu. Kluci nikdy nesedají vepředu, ne dobrovolně. Já sedávám vepředu ráda. Mám ráda rozhled. Hele, vedle něj další tremp. Dva trempi na přední sedačce. Koukám na toho „svýho“ trempa a myslím na tyhle blbosti. Asi civím dlouho, protože tremp zvedl hlavu od časopisu a kouká na mně. Lidi to prostě vycítěj, že na ně někdo civí. Nějak jsem se zasekla v myšlenkách. Jak dlouho už na sebe takhle čučíme? Jéžiš, to je trapný. Uhýbám očima a cítím jak rudnu. Vždycky se červenám, nedokážu tomu zabránit. Někomu to připadá roztomilé. Trempovi asi taky, protože se usmívá (vidíte, koukla jsem se podruhý), ale zato se nečervená vůbec. Taky se usmívám. Neumím se neusmívat, když se usmívá někdo jiný. Znáte ten pocit, když se vám koutky roztahují samy od sebe a připadáte si přitom jako debil? Přesně tak.

Lidi nastoupili, Kladeňák nastartoval motor a odjíždí. Nedá mi to a koukám, co „můj“ tremp. Skoro klečí na tý přední sedačce, vyvrácenej dozadu a mává ostošest. Mávám taky. A posílám poslední úsměv. Tohle bylo hezký. Takový hřejivý na duši.

Nejlepší je, že toho člověka už nikdy nepotkáte, takže nehrozí žádný nebezpečí. Že bude chtít pokračovat ve flirtu. Že si flirt vyloží jako pozvánku do postele. Že bude příšernej a že se ho už nezbavíte. Flirt přes okno autobusu je dokonale bezpečnej. Protože češi nějak neumějí flirtovat.

Já to taky neumím, ale to je tím, že jsem prostě střevo. Po příchodu do místnosti do deseti minut vycítím, kdo s kým peče a jak jim to klape. S jedinou výjimkou. Pokud se to týká mne. Mám porouchaný radar. Ke mně můžete vysílat signály jak chcete, já je nerozkóduju. Pokaždý jsem stejně naivně překvapená, že se někomu líbím a pokaždý si připadám jako naprostý idiot. Já? Se líbím? Jemu? No to si děláš srandu, ne? Tak tohle je moje nejčastější reakce. Veškeré dvoření vnímám jako žert. A buď se dobře bavím, nebo se urazím. Chudák druhá strana, pokud se mu opravdu líbím. Já i na pozvání na rande reaguju jako na vtip. Nějak si pořád nedokážu v hlavě sesumírovat, že bych se někomu mohla líbit. Nikdy jsem nebyla hezká. Ani jako dítě, ani jako puberťačka. A najednou, kolem mých osmnáctin se něco stalo a najednou se na mně cizí muži usmívají a já naprosto nechápu proč, protože z mého subjektivního hlediska vypadám pořád stejně (A spolužáci ze základky mne poznávají i po deseti letech bez kontaktu). Je to už pár let a pořád jsem si nezvykla. No jo. Jsem prostě střevo.

Mám kamaráda cizince. Žije v Čechách už pár let a už pár let je pro mne výborným zdrojem postřehů k české mentalitě. V Čechách se odnaučil flirtovat. Čeští muži to nedělají. A víte proč? Prý proto, že české ženy neumějí flirt přijmout a opětovat.

Když tenhle můj kamarád přijel do Čech, míval ve zvyku říkat i neznámé ženě, že je hezká a že jí to sluší. Jenže brzy zjistil, že Češky nedokáží pochopit, že tím to pro něj skončilo. Řekl, co si myslel a nechtěl ji pozvat na kávu, ani ji žádat o ruku. Češky prý vnímají galantní poklonu jako začátek něčeho většího. On vyjádřil svůj názor a ona slyšela znít svatební zvony. Pár nedorozumění mu prý stačilo. Už neflirtuje.

Tak nevím, asi nejsem Češka. Já zase všechno vnímám jako zábavu. Myslím si, že se ten muž prostě nudí a já jsem asi jediná žena v okolí a tak se pokouší zahnat nudu flirtem. „Za střízliva“, tedy za stavu normálního by ho to nikdy nenapadlo.

A pak se v tom čert vyznej.

P.S.: Děkuji trampovi z Kladeňáku za pěkných deset minut