Jako ty

Mám kamarádku. Kamarádka má přítele. Strašně ho miluje a je s ním strašně nešťastná. Přítel je se stavem věcí spokojen a život plyne.

Kamarádka váží 45 kilo. Tedy vážila. Minulý měsíc tři kila přibrala. Teď naproti mně sedí v cukrárně, cucá lehkou kolu a kouká mi do dortu. Mlsně, hladově a smutně. Přibrala tři kila a její přítel se v hospodě vyjádřil, že jí „narostly kejty“. Tak drží dietu. „Čtyřicet osm kilo na sto sedmdesát pět centimetrů, taková obezita!!! Fakt bys se sebou měla něco dělat,“ sdělila jsem jí nad vanilkovou zmrzlinou já, která jsem o patnáct kilo těžší. Nepochopila to, myslela, že to myslím vážně.

„Já vim,“ fňukla do kafe bez kofeinu, které bylo hořké jako její myšlenky, „co když mně nechá?“

No jo, co když jí kvůli těm třema kilům nechá. Asi by se zhroutil svět. Takovej je to skvělej chlap. Tuhle měla kamarádka chřipku, chrchlala, kašlala, měla teplotu.

„Miláčku, co je ti, ty vypadáš příšerně, nemůžu se na tebe dívat,“ pronesl její miláček, dal jí pusu na čelíčko a poslal ji domů k rodičům se slovy „přijď, až ti bude líp.“ A kamarádka poslušně šlapala půl druhého kilometru v dešti, protože ji k rodičům poslal bez peněženky, kterou zapomněla v druhé kabelce, a ona ho nechtěla obtěžovat tím, že by se pro peněženku vracela a zvonila na něj. Zapomněla si totiž i klíče.

Jindy jí zas na otázku, jestli se k němu nemá přistěhovat natrvalo odpověděl, že on vedle sebe nikoho dlouho nesnese, že by se mu znechutila, a že je to takhle lepší. Na otázku, jak to bude po svatbě odpověděl, že oni dva se přece brát nebudou.

Bože, co když ji tenhle úžasnej chlap nechá? Je fakt, že druhýho takovýho by už nikdy nenašla. S kým jiným by jí tak krásně bledly propadlé líce, s kým jiným by se jí tak krásně obracely koutky úst k zemi?

„Proč s ním jsi, proboha? Vážně si myslíš, že tě má rád?“ Nechci být hnusná, ale pohled na to, jak se má krásná a hodná kamarádka mění v utrápeného kostlivce, mne přímo fyzicky bolí.

„No, to asi nemá, ale alespoň se mnou je. To mi stačí,“ odvětila a pak na mne upřela ty svý obrovský laní oči, kvůli kterým se kluci rvali tolikrát, že jsem to přestala počítat někdy kolem jejích osmnáctých narozenin. A pak tomu nasadila korunu: „Já za žádnou cenu nechci dopadnout jako ty.“

Tak a mám to. Lidstvo se už celý věky trápí otázkou kdo jsme a kam kráčíme. Já mám vyřešeno. Vím naprosto přesně kdo jsem: ODSTRAŠUJÍCÍ PŘÍPAD.

A tak zdravím všechny ty, kteří se mou přítomností nechávají odstrašovat rádi a často.