Boj s větrnými mlýny

Každej se bavíme jinak. Někdo sbírá známky, někdo chová tarantule. Já bojuju s větrnými mlýny. I když… Vlastně se tím ani moc nebavím.

Strašlivě mi vadí, jak se k sobě lidé chovají. Vadí mi „apriorní“ neúcta ke všem a ke všemu.

A tak se bráním. Bráním se kde se dá. Je tomu asi rok, co jsem byla nakoupit v místním Chrámu konzumu. U vchodu jsem od milé slečny vyfasovala akční letáček (to jsou mi služby) a pustila se do průzkumu regálů. Chytrý letáček hlásal: „Máme portské“ Byla to jedna speciální značka, na kterou si potrpí můj bratr. I zaradovala jsem se velice, neboť narazit u nás na dobré víno je docela zázrak. I hledala jsem portské jak rádcové princeznu a stejně tak jako oni jsem nepochodila. Portského nět.

Nelenila jsem (já potvora otravná) a vyhledala slečnu na informacích a žádala informaci o portském. Slečna koukala jak vejr: „Já nic nevím, já tu jen sedím.“ Nepochopila jsem úplně pracovní náplň slečny na informacích a pídila jsem se dál: „A kdo by to mohl vědět?“ Slečna se hluboce zamyslela a pak pronesla: „Možná někdo z oddělení nápojů“

„Heuréka, tak mi ho zavolejte.“

„No, když on tu dneska není.“

„A to ho nikdo nezastupuje?“

„No, to jo, támhleten pán v kostkované košili, jak támhle běží, tak si ho třeba chytněte.“

„Já nikoho chytat nebudu, od toho jste tu vy, ne?“

„Já tu musím sedět.“

Začínala jsem mít pocit, že se v té slečně něco porouchalo. Něco jako přeskakující gramofon.

„Víte co? Zavolejte mi vedoucího.“

„Telefonuje.“

„Počkám.“

Vydžela jsem to pětadvacet minut. Už dávno nešlo o to blbé portské. Kdybych teď odešla, nemohla bych se sama sobě podívat do očí.

„Stále telefonuje? A můžete mi říct, kam to pan vedoucí už půl hodiny telefonuje? V sobotu v devět hodin dopoledne?“

„????“

„Tak tam za ním někoho pošlete. Osobně. Chci s ním mluvit. Hned.“

„Přece ho  kvůli takové blbosti nebudu otravovat“ Blbosti? Uááááááááááá!!!!!! Ne, nezabila jsem ji, i když paralyzér v mé kabelce dělal kotrmelce jak Obušek z pytle ven. Ale z celého srdce jsem toužila po kulometu. Asi by mi stejně nepomohl, slečna byla zjevně neprůstřelná.

Odešla jsem domů. A doma jsem měla vztek. A protože to byl vztek převeliký, sedla jsem a napsala jsem dopis na vedení té konzumní megahypersuperobludy. S plným vědomím, že mne tam budou ignorovat, protože co je komu po nějaké Zagorce a jejím portském, jsem sepsala co se mi přihodilo a že chování personálu nebylo úplně košer a že tohle já teda platit nebudu a že s nima končím.

Asi že jsem připojila titul, či co, ozvali se. Jestli jim budu ochotna sdělit své výhrady osobně. Byla jsem ochotna (kdo se dal na vojnu, musí bojovat). K osobnímu setkání nikdy nedošlo. Asi o čtvrt roku později mi přišel e-mail od vedení. Onen pan vedoucí měl jakési problémy s počty, či kýho výra, prostě mu v účetnictví neseděla nějaká číslíčka, světe div se, v neprospěch firmy. Pak přišel firmě účet za telefon a na výpise spousta čísel začínajících 609 a 900…..

Dnes je tam vedoucí jiný. Takže tentokrát jsem vlastně vyhrála. Ale mám pocit, že jsem někoho připravila o práci. Já osobně. Není to moc hezkej pocit. A navíc nemám ani to portské. Krucinálfagot.

(těchhle Pyrrhových vítězství mám na kontě víc. Není se čím chlubit a asi bych toho měla nechat, ale já nějak nemůžu. Mám pocit, že když s věcmi, které nám vadí nebudeme nic dělat, můžem na tom být jenom hůř. Takže…..pokračování příště, bohužel)