Skotskému zdravotnictví jsem se už před časem ve svém blogu věnovala, ale jak se dalo předpokládat je to téma prakticky nevyčerpatelné. Hodně jsem přemýšlela, jestli o tomhle psát, a jak se vyhnout velmi osobnímu úhlu pohledu. Nakonec jsem si ale řekla, že tu frustraci nějak ventilovat musím.
Franz Kafka ve svém románu Proces, který mi celá situace nepříjemně připomíná, nazývá svého hrdinu Josefem K. Já si tedy pro zachování anonymity člověka mně blízkého pana Josefa K. bez autorova svolení na moment vypůjčím.
Představte si, že Josef K. je zdravý člověk, který si užívá aktivního života a milující rodiny. Jednou večer jde na fotbalový zápas, po kterém se ráno probudí a nemůže popadnout dech. Než se naděje, je v sanitce na cestě do nemocnice. Ztratí vědomí a probere se jako zázrakem po dvou týdnech v kómatu, kdy mu již ani ti největší optimisté nedávají naději. Prodělal embolii a ze zdravého a aktivního člověka je přes noc invalida, kterého sice nohy přestaly poslouchat a k chůzi mu již neposlouží, ale citu mu v nich zůstalo natolik, aby jej mučily kruté křeče a bolest takové síly, ze které se omdlévá. Josefu K. navzdory děsivým prognózám také perfektně funguje mozek, tudíž celou situaci palčivě vnímá. Nemocnici opouští po dlouhých 18 měsících s tablem zhruba 40 léků na den, na kterých od teď závisí jeho život. Je na vozíku a plně odkázán na pomoc okolí. Píše se rok 2004.
Josef K. se snaží svůj život žít, jak nejlépe umí. Trpí krutými bolestmi, nevyhne se častým návštěvám nemocnice, neboť jeho imunita je v troskách. A pokaždé se opakuje stejná bitva, o které chci dnes psát a to v souvislosti s jeho posledním pobytem v nemocnici.
Jedné letošní zářijové noci odvezou Josefa K. na pohotovost do jemu tak dobře známé nemocnice. Silně krvácí a potřebuje naléhavou péči. Josefa K. doprovází jeho manželka a dcera se zetěm. Na pohotovosti provedou základní vyšetření a rodina je při té příležitosti seznámí s celkovým a poměrně komplexním zdravotním stavem Josefa K. Především pak zdůrazní jeho velmi sofistikovanou medikaci, na které je životně závislý a kterou si vozí všude s sebou. Zdá se, že lékař situaci chápe a nemá s ní problém. Josef K. je poté převezen na příslušné oddělení kolem půlnoci a čeká na vyšetření lékařem. Zároveň si ale potřebuje vzít své normální léky, neboť začíná trpět mučivými bolestmi. Přivolaná sestra odmítá poskytnout nemocnému asistenci při podání léků s vysvětlením, že je zakázáno pacientům podávat vlastní léky, neboť nemůže vědět, co dané plato obsahuje. Proces začíná….
Rodina, která již podobný postup zažila mnohokrát, se snaží vše racionálně vysvětlit. Léky jsou vydané tou samou nemocnicí, v pečlivě zapečetěném a popsaném platu a každá tabletka má navíc své číslo pro snadnou identifikaci. Stačí jen číst nebo zavolat na příslušné oddělení té stejné nemocnice, kde jistě navíc vše rychle v počítači najdou a potvrdí. Stejně jako v desítkách případů před tím veškeré vysvětlování selhává a sestra odchází. V tu chvíli již Josef K. trpí krutými bolestmi, a tak se rodina uchyluje ke strategii podání léků za zády personálu, bez vody a jakékoliv asistence. Josefa K. spolyká najednou 15 léků a jeho úleva je skoro hmatatelná. Rodina se cítí jako banda kriminálníků.
Druhý den ráno je stav Josefa K. výrazně horší. Nikoliv však kvůli jeho akutním problémům, ale právě kvůli narušené, vysoce citlivé rovnováze léků, na kterých je životně závislý. Personál i nadále odmítá léky podat, a tak rodina postupuje stejným způsobem.
Josef K. dále potřebuje speciální matraci, která se jeho tělu přizpůsobí tak, aby se co nejvíce omezily bolestivé křeče. Rodina o matraci žádá hned v den příjmu pacienta, ale o tři dny později pacient matraci stále nemá. Prý se musí objednat z jiné části nemocnice a to může trvat třeba týden.
Zdánlivě malé bitvy rodinu vyčerpávají a stejně tak i Josefa K. Zcela „pohřbí“ skutečný důvod, pro který byl Josef K. urgentně přijat. Rodina i pacient samotný se snaží získat informace, ale potřebná vyšetření se stále odkládají. Hledat lékaře ve skotské nemocnici a chtít nějaké informace je navíc jako hledat jehlu v kupce sena.
Nakonec po třech dnech pátrání a zoufalé snahy najít kompetentní osobu, která by podala byť jen základní informace k pacientovu stavu, sestra informuje rodinu, že lékař bude přítomen mezi 16 – 18 hodinou odpolední. Rodina tedy dorazí ve čtyři hodiny a čeká, čeká trpělivě a v obavách, když tu se v 18:15 jako zázrakem objeví lékařka.
Odvede rodinu k pacientovu lůžku na poměrně obsazeném oddělení, zatáhne závěs a začne vysvětlovat pacientův stav. Josef K. má zhoubný nádor a prakticky žádnou naději na léčbu. Závěs není právě zvukotěsný, a tak je zbytek oddělení alespoň po sluchu svědkem velmi smutné rodinné události. Lékařka poté zmizí s tím, že je třeba počkat na výsledky rozborů, které urgentně zažádala. Uplyne pět dní, lékařka není k dispozici a výsledky také zatím ne. Co ale najednou není problém je pacientovi podat jeho léky a zázrakem se také „sežene“ vytoužená matrace. Najednou, a když někdo patřičně vysoce postavený usoudí, že je k tomu důvod, postupy se respektovat nemusí.
Nejsem si jistá, jestli je z tohoto textu patrné naprosté zoufalství příbuzných, kteří musí jen nečinně přihlížet, jak systém nesmyslných pravidel drtí již tak těžce nemocného člověka. Je to jedna z desítek návštěv oné nemocnice a historie se pokaždé do puntíku opakuje.
Stejně jako ve svém posledním článku nechci nijak povyšovat české zdravotnictví a české nemocnice nad skotské, ale minimálně doma je pacientovi a rodině k dispozici ošetřující lékař, který je připraven podat odpovídající informace. Tady mi bylo řečeno: „Tohle je nemocnice, tady doktory nehledej.“
