Královna silnic aneb pravolevé řízení

Když jsem se před pěti lety přestěhovala do Skotska a dostala nabídku na sezónní práci, jejíž hlavní náplní bylo řízení auta, jímala mne hrůza. Ale to nemělo být všechno. Nejenže nešlo o nějaký malý nevinný osobáček, ale hned o fungl nový minibus Mercedes Viano, který jsem také dle předpokladů měla řídit plně obsazený, tudíž až se šesti osobami na palubě. Abych vás uvedla do své nelehké osobní situace, musím zde zmínit, že jsem sice v té době byla majitelkou řidičského průkazu, ale jezdila jsem spíše příležitostně a v Praze zásadně využívala služeb rychlé a báječné MHD. Alespoň mně tedy vyhovovala.

Tváří v tvář životní výzvě rozhodla jsem se jí čelit s odvahou. A tak tedy začal trénink v manželově autě a snaha pochopit princip řízení „na druhé straně“. Ano, přiznávám se, jsem blondýna, a pro pány by to jistě nebyla taková věda, ale uznejte, že když i v běžném denním životě váháte, kde je levá a pravá, tak potom na silnici jste teprve ztracení. Prvních pár jízd skočilo v slzách a s manželem v obavách o životy naše i kolem jdoucích/jedoucích. A tak jsme v rámci zachování našeho zdravého rozumu a mladého vztahu vyměnili spolujezdce z manžela za kamaráda a trochu se uklidnili. Pokrok se dostavil, ale nikoliv v potřebné rychlosti a vzhledem k blížícímu se nástupu do zaměstnání. Přiznám se, že ač nejsem fanynkou Hříšného tance, připadala jsem si jako Baby snažící se za tři týdny zvládnout nácvik tance, který normálně trvá měsíce. A tak podobně jako se ona zvedačku měla naučit později, i já jsem přeskakovala drobné těžkosti s tím, že to zvládneme pak. Pokažená zvedačka je ovšem věc jedna a odbočit na kruhovém objezdu vpravo věc druhá. Pokud vám to nedává smysl (zejména vám, milé čtenářky), vůbec se vám nedivím.

A pak přišel první den v nové práci v malebném skotském městečku St Andrews, které je malebné zejména proto, že jsou tu neskutečně úzké uličky přecpané parkujícími auty a kolem nich se batolícími skupinami golfistů s jejich bagy. Prakticky nikam nevidíte a šance, že některý ten vehikl odřete, je tuším několikanásobně větší než na výhru v loterii. K tomu bohužel neřídíte Opel Corsa, ale minibus, u kterého rukou šátráte po řadící páce na straně u okénka a zároveň se snažíte odolat středoevropskému pudu sebezáchovy, který vás táhne na opačnou stranu silnice. Opravdu podařená taškařice.

Prvních pár jízd jsem absolvovala pod chápavým dohledem svého šéfa, který byl s mým snažením spokojen. Já sama se sebou už méně. Navíc můj mozek, na který bylo toto cvičení nadměrným náporem, na konci dne zcela odmítal fungovat a já jsem každý večer usínala spánkem spravedlivých v intervalu kratším, než je třeba k zahřátí dieselového motoru. Zdálo se to ovšem jako bohapustá troufalost nalodit si do auta se mnou za volantem po tak krátké době skupinu čtyřech amerických golfistů a tradá na hřiště. Ale nedalo se nic dělat. Moje první skupina golfistů zvládla cestu trvající normálně pět minut zhruba za trojnásobek času nicméně bez úhony či tlumených výkřiků hrůzy.

Hozena do vody, musela jsem se naučit plavat rychleji, než kdyby mi bylo dopřáno neomezené množství času. Dnes jsem za tu zkušenost vděčná. Samozřejmě byly situace, kdy výkřiky mých golfistů nebyly tlumené a kdy jsem Mercedes Viano (a nejen jej) „ozdobila“ zcela autentickými škrábanci. Důležité ale je, že můj zácvik přežili všichni zúčastnění bez úhony.

Potom následovala opačná výzva. Totiž přešaltrovat se zpět na řízení vpravo, když jsem se vrátila na návštěvu domů. Rodiče strachy nedýchali, kolemjdoucí se zmateně ohlíželi a manžel trénovaný v této stresové situaci se omezil jen na: „Miláčku, vpravo, VPRAVO!“ Jestli nade mnou stál anděl strážný nevím, ale i doma jsme vyvázli bez zranění a dokonce i bez škrábanců na tátově drahocenné Oktávii.

Dnes řídím v obou zemích a střídání stran mi už nedělá takové problémy. Pravou a levou sice stále rozlišuji jen s obtížemi J, nicméně mám už svou techniku, jak se rychle zorientovat v příslušné situaci. Závěrem si dovolím jen jeden poznatek. Jsem ráda, že jsem se musela „učit řídit“ ve Skotsku a ne u nás. Když mám nyní příležitost porovnat kulturu řízení tady a u nás v ČR, musím říci, že slušnost a galantnost na silnicích ve Skotsku vládne. Obecně mám pocit daleko větší bezpečnosti na skotských silnicích než u nás. Nehody jsou tu výjimkou, neřkuli pak ty se smrtelnými následky či těžkými zraněními. Řidiči se tu obecně chovají daleko dospěleji než u nás a v autu vidí prostředek k dopravě z bodu A do B a nikoliv nástroj ke zvýšení sebevědomí. Zaznamenal to i můj manžel, když nás nedávno nechal zdejší řidič bezpečně vyjet z nepřehledné křižovatky, a komentoval to slovy: „To v ČR bys tu stála ještě týden.“ A mně nezbylo než mu dát za pravdu.

Tohle má být vtipný a veselý blog, takže se vyhnu nějakému moralizování, ale nemohu se ubránit pocitu, že by bylo moc fajn, kdyby se u nás jezdilo jako tady … i když tedy vpravo.