„A je to“ aneb jak jsme na tom s řemeslem

Tak jsme se úspěšně prodrali skotským realitním bludištěm a pořídili si starší domek. Nemá ani okna s mezerami, kterými fouká meluzína, ani pokoje zcela bez oken a ani jiné místní speciality. Díky bohu! Stali se z nás šťastní a spokojení majitelé velmi pěkné nemovitosti. Ovšem s jedním malým „ale“. K naší spokojenosti nepotřebuje naše nové bydlení žádné dramatické úpravy, jen pár kosmetických. Ale právě to mě přimělo zamyslet se na téma, jak jsme na tom, coby generace třicátníkům, s řemeslem.

Můj otec je stavební truhlář vyhlášený svými precizně provedenými výrobky. Kromě toho je to také člověk neskutečně zručný, který si umí poradit snad s každou závadou. Ať už je to oprava domácího spotřebiče, kapajícího kohoutku, instalace zásuvky, výměna sifonu, malování, tapetování, nátěry všeho druhu, seznam je takřka nevyčerpatelný. Jeho řešení jsou vždy inteligentní, funkční, spolehlivá a mnohdy lepší než od odborníka. Někdy se dokonce zdá, že kdyby všechny věci fungovaly a tu a tam nepotřebovaly nějakou tu opravu či originální řešení, tak by se náš táta nudil. Spousta z nás má samozřejmě takové tatínky (i když ten můj je samozřejmě nejlepší :-)) odkojené totalitním režimem a mrskané ve všech těchto činnostech pod dohledem svých otců a tu a tam se šikovným tipem z časopisu „Urob si sám“. Já mám jen teď bohužel tu smůlu, že ten můj je ode mne 2,5 hodiny letu daleko.

Coby majitelka starší nemovitosti, ve které se s manželem čerstvě usazujeme teprve první měsíc, je jasné, že to, že věci nefungují, nefungují tak, jak mají, nebo potřebují drobnou úpravu jsou takřka na denním pořádku. A najednou se z triviálních problémů jako je kapající kohoutek, přivrtání poličky v koupelně, opravy přívodu vody do myčky či instalace zásuvky stávají projekty, do kterých se člověk buď pustí sám s rizikem, že nadělá více škody než užitku, anebo povolá odborníky (mnohdy se stejným rizikem).

S manželem jsme na tom s řemeslem zhruba stejně (špatně) s tím rozdílem, že já jsem alespoň měla šanci od otce něco odkoukat. Pravdou je, že jsem se například vrtačky přestala bát a už ji nevnímám jako nástroj, který ženám do ruky nepatří. K přivrtání poličky v koupelně jsem se odhodlala sama a přiznám se, že napětí a stres, které mi tato zkušenost přinesla, se vyrovnalo kdekterému adrenalinovému sportu. Poličku potřebujete, ale představa prasklé nové kachličky či hůře - navrtané trubky či kabelu - je natolik děsivá, že se vám třesou ruce a čelo rosí studeným potem. Já jsem měla štěstí, výsledek vypadá tak, jak jsem doufala, a k žádné havárii nedošlo, ale netajím se tím, že si před další adrenalinovou misí dám trochu pauzu.

V naší situaci zjistíte, že je nesmírná podara mít kamarády, které se některým z řemesel živí, a kromě toho umí něco navíc. A tak se zásuvkou a domovním alarmem pomohl kamarád Martin, s opravou dveřního zvonku soused a s dalšími menšími věcmi jsme si poradili sami.   

Na ostatní nezbylo než si zavolat místního řemeslníka. Myslím si, že jak doma v ČR, tak tady ve Skotsku je opravdový oříšek najít poctivého řemeslníka, který se nejen dostaví, jak slíbil, vykoná domluvenou práci bez toho, aby poničil spoustu věcí kolem, a zároveň vám nenaúčtoval astronomickou částku. Dnes máme tu výhodu, že si každého z řemeslníků můžeme proklepnout na internetu a podívat se na různé hodnotící stránky s komentáři od předchozích zákazníků. Ale ani to není zárukou úspěchu.

Dám vám příklad. Zjistila jsem, že v kuchyňské lince nainstalovaná nová myčka, která dle předchozího majitele nikdy nebyla použita, nefunguje. Zdálo se, že myčka má tendenci napouštět vodu, ale z neznámého důvodu se jí to nedaří. Zavolala jsem tedy dva opraváře, jejichž kontaktní údaje jsem našla na jedné z referenčních webových stránek provozovaných místním městským úřadem. První opravář narazil na problém velice záhy, když nedokázal odstranit přední ozdobný panel z vestavěné myčky. A tak to zkusil silou, což nikdy není dobrá volba. Poučena z předchozích nezdarů jsem jeho snahu včas zastavila dříve, než došlo k nějaké pohromě. Pak se ukázalo, že chlapík není schopen vestavěnou myčku ani vysunout z určeného místa, protože její horní okraj je zaklíněn za pracovní desku. A resumé? Myčka je odepsaná, raději koupit novou, ale s tím, že vyndat ji ven bude ta nejhorší část celého procesu, která bude vyžadovat překopání poloviny kuchyňské linky.

O hodinu později jsem otevřela dveře druhému opraváři. Ten měl přední panel odstraněný během několika vteřin. Potom úpravou nožiček, na kterých myčka stála, snížil její úroveň pod pracovní desku, vysunul ji, aby zjistil, že příčinou celého problému je zlomená hadice přívodu vody. Oprava byla hotová do jedné hodiny a cena pakatel.

Tentokrát jsem měla štěstí, že se mi podařilo najít toho správného opraváře a ta trocha času s jeho sháněním mi ušetřila tisíce na nákladech. Zároveň si ale zoufám, protože si uvědomuji svou závislost na těchto lidech a tudíž určitou zranitelnost. Říkám si, že jsem v době svého dětství měla s tátou trávit v dílně času ještě víc a třeba bych dnes byla schopná si lépe poradit s triviálními věcmi a také lépe posoudit, kdy povolaný odborník nenabízí správné řešení.

Generace našich tátů, je asi poslední, která žila v době, kdy se věci konzumně nevyhazovaly, ale kdy se o ně pečovalo tak, aby co nejdéle vydržely. Většina běžných problémů se řešila svépomocí. Dovednosti nabyté zkušenostmi s opravami a úpravami všeho možného jsou bohužel něco, co asi vymizí s jejich generací. A tak pokud tyto řádky čtou ti mladší z vás, kteří mají možnost trávit sobotní odpoledne s tátou v dílně opravou stoletého čerpadla či výměnou sifonu u dřezu, popadněte hasák, kleště, šroubovák a hrňte se do práce. Věřte, že platí, že co se v mládí naučíš, tak velice brzy jako když najdeš :-).