S vědomím, že jen málokdo sleduje panelové diskuze v angličtině, dovolím si reprodukovat některé myšlenky z LIVE DEBATE: Western Democracy Is Threatening Suicide. (Západní demokracii hrozí sebevražda.)
Představa, že jednou vybudovaná demokracie vydrží navždy, fungovala podle harvardského profesora Yaschy Mounka do roku 2005. Pak se něco změnilo. Y.M. je přesvědčen, že liberální demokracie je nemocná a snaží se vypátrat příčiny nemoci dříve než se manifestuje prokazatelnými příznaky.
Y.M. poukazuje na skutečnost, že v současné době získavají stále více na popularitě protivládní uskupení a domnívá se, že tento vývoj není dočasný a nejsou to žádné geografické odchylky, nýbrž odráží rostoucí nespokojenost s liberálně-demokratickými normami a institucemi a rostoucí podporu autoritářským interpretacím demokracie.
Y. M. uvádí, že rekordní počty politiků vymezujících se vůči systému jako takovému, vyvolávájí nejistotu pokud jde o sílu a další upevňování liberální demokracie. To, co dnes vidíme jsou prý známky demokratické dekonsolidace, tedy zvýšené teploty, ohlašující propuknutí vážnější choroby.
Občané bohatých a etablovaných demokracií jsou nespokojeni se svými vládami. Původně se mělo zato, že to není nespokojenost se systémem jako takovým, ale spíše s jeho představiteli. Ovšem poslední výzkumy ukazují (podle Y. M.), že tahle optimistická interpretace neplatí a že lidé jsou nespokojeni právě se systémem a jsou překvapivě otevření vůči nedemokratickým alternativám, což se samozřejmě stává hrozbou liberální demokracii.
Pro Y.M. je alarmující dramaticky se snižující procento zejména mladých lidí (Australie,Velká Britanie, Holandsko, Nový Zéland, Švédsko, USA), kteří nepovažují za svou zásadní prioritu žít v demokratickém systému. Dokáží si prý představit i vojenský režim. Takovými postoji lidé de facto vyjadřují podporu autokratickým alternativám. Odstrašující příklad vidíme v USA, kde ve volbách zvítězil protivládně zaměřený outsider, systematicky podkopávající principy liberální demokracie. Podobně se chovají protivládní populistické strany ve Franci, Řecku, Itálii, atd.
Podle politologa Jana-Wernera Müllera z Prinstonské univerzity, je všem populistům společný identický popis politického světa, kdy proti sobě stojí morálně čistý a jednotný lid na jedné straně a mravně zkažené, zkorumpované elity na straně druhé. Populisté slibují, že ve všem sjednají pořádek, čímž si vytvářejí morální monopol na reprezentování tiché většiny. A tohle je přesně to, co populisty dělá podle J.W. M. tak nebezpečnými. Oni se považují za jediné legitimní politické aktéry a veškerou moc a kontrolu postupně soustřeďují do svých rukou. Zcela otevřeně kolonizují veřejný prostor a lidé jim k tomu tleskají.
John Judis dělí populismus na dyadický a triadycký. Političtí aktéři levicového populismu proti sobě staví lid a elity. U pravicového populismu vstupuje do antagonismu mezi oběma skupinami ještě třetí, politickým establishmentem hýčkaný element – Muslimové, imigranti, neschopní intelektuálové apod. Zatímco triadycký populismus je vysoce škodlivý, diadický je benigní. Realita je bohužel vždycky trochu složitější. Mnoho populistů se zdá být na počátku svého politického vzestupu neškodných, nicméně velmi rychle sklouznou na pozici pravicových populistů, kteří ze zranitelných minorit dělají obětní beránky.
J.J. uvádí příklad italského politického aktivisty Grilla a Hnutí pěti hvězd. “Levicový hrdina” s progresivními politickými ideály náhle zvolil tvrdou protiimigrantskou rétoriku. Dalším příkladem J.J. je Alexis Tsipras, řecký levicový ministerský předseda, který vstoupil do koalice s krajně pravicovou nacionalistickou stranou a okamžitě začal podkopávat svobodu tisku.
Problém levicových populistů není jen buřičská rétorika, do které se postupně propadají. Jejich diagnózy společenských problémů jsou často správné, nasazení pro ekonomickou spravedlnost upřímná, ovšem řešení jsou zjednodušená tak, jak to vidíme u krajně pravicových populistů. Přesvědčují své voliče, že politika je jednoduchá, že všechny sociální problémy mohou být vyřešeny bude-li zvolen do vedení státu člověk, který opravdu reprezentuje občany. Když populisté získají moc, své voliče zklamou. Nemají totiž zájem věci napravit, ale pouze svrhnout stávající řád.
V posledních dvaceti letech je podle Christophera Caldwella nejúčinějším společenským dělítkem v monoetnických/monokulturních zemích etnicita. I když mnoho Evropanů přijalo myšlenku, že je třeba Evropu zmultikulturnit, stále velký počet lidí s tím nesouhlasí, čímž vzrůstá, tváří v tvář masové migraci, obrovské napětí. Přestože Francie a Německo zástavají měkčí postoj vůči migrantům než zbytek Evropy, asimilace příchozích se nedaří. Více než polovina Evropanů příznává, že nemá žádného kamaráda jiné rasy. Podle Ch. C. se dát očekávat prohlubování tohoto trendu z generace na generaci.
Ch. C. je přesvědčen, že se pomalu ocitáme v kulturní revoluci a že nejistá, povolná a relativistická západní kultura se zřejmě bude muset přizpůsobit kultuře pevně ukotvené ve společné doktríně. Jako příklad katastrofického scénáře Ch. C. uvádí novelu Michela Houellebecqa, Podvolení. Y. M. nesdílí senzacechtivý popis současné Evropy a spíše má obavu, na základě současného vzestupu krajně pravicového populismu, že Evropa nepropadne sebepopíračským náladám, nepodvolí se, jak předpokládají Ch.C. a M. H., ale naopak zvolí proti Islámu krajně pravicový extremismus s krveprolitím jdoucím daleko za rámec Houllebecqovy představivosti.
Y. M. pozoruje, že zatímco většina západní Evropy má naději, že se s novou situací nějak vypořádá, státy střední a východní Evropy před sebou vidí jen bezútěšnou budoucnost. Pro malé státy Východní Evropy s nepříznivým demografickým vývojem příchod migrantů signalizuje konec jejich historie a populární argument, že stárnoucí Evropa migranty potřebuje, jen posiluje jejich existenciální melancholii. Y.M. popisuje jak mu trhá srdce když vidí v televizi protestující starousedlíky, kteří do svých vylidněných vesnic (v nichž se po celá desetiletí nenarodilo jediné dítě) nechtějí pustit uprchlíky a jak je mu stejně líto i těch starých opuštěných lidí, kteří jen bezmocně pozorují jejich do ztracena se rozpouštějící svět.
Y.M. se zdá, že jsme unaveni a že naše úsilí řešit politickou krizi je tedy nedostatečně ambiciózní. O něco více sice rozumíme podstatě populismu, jsme schopni analyzovat jeho příčiny, ale nejsme schopni nalézat účinná řešení. Osud liberální demokracie záleží na naší schopnosti ji reformovat/renovovat. Na našem každodenním úsilí spojovat občany s cílem vytvoření tolerantnější a více prosperující budoucnosti a ne je štvát proti sobě a konstatovat, že léčba už nezabírá.
Ocitáme se na velké křižovatce. Zítra a pozítří máme možnost zásadním způsobem ovlivnit směr, kterým se vydáme. Zatím není nic rozhodnuto ani ztraceno. Tak rozum do hrsti, přátelé!!
