TÝDEN v Itálii aneb co jsem zREFLEXovala a k čemu mám RESPEKT

U poslední benzínové pumpy na české straně mi nedošlo, že své dvě knihy Vedlejší účinek smrt, autora JohnaWiprena a léčivá síla DRUIDŮ autorů Scwarze, Schweppe, Pfau, jsem na dovolenou do Itálie táhnout nemusela. Bohatě jsem si totiž vystačila se třemi zakoupenými společensko-zpravodajskými týdeníky, jihoafrickým manželem a  trochou italských reálií.

Vyfotil Randolph Alfred Westman

Randolpha toužícího vyzkoušet  pravou italskou kuchyni jsem autobusem Českého kormidla doprovodila do malého jaderského letoviska a tam ho nechala týden konat. Oběd a večeře ve dvou místních ristorante ho sice nezklamaly, ale pustil se do vaření jako vždy sám. Začali jsme několika hodinovou návštěvou místního trhu. Unešený bohatou nabídkou zeleniny, sýrů, uzenin i způsobem prodeje spojeného v nejednom případě s fundovaným výkladem o nabízených produktech (sýry, sušená masa) a zpříjemněného velkorysou ochutnávkou, nakoupil Randolph tolik Parmigiano-Reggiano,  že do vánoc jíme výhradně italsky. Já byla, po přečtení článku v TÝDNU - Pravda o (českých) trzích, ve střehu. Na špinavé nehty a na prstech usychající krev jsem u italských sedláků nenarazila ani jsem neměla pocit, že by se snažili zbohatnout na mé důvěřivosti či naivitě jako je tomu u nás. Nápisy farmářské trhy či bio jsem nezaznamenala, zato prodávající i nakupující - srdeční a vstřícní Italové mě zcela okouzlili. 

Zajímá mě móda. Nepatřím sice k ženám, které se šatí na trzích, dávám přednost secondhandům, ovšem tentokrát jsem neodolala a tři ležérní blůzky si z trhu odnesla. V jedné nemačkavé jsem skočila  s RESPEKTEM v ruce na postel, v našem Tutto Mare apartmánu, a otevřela na článku   Wow, cool blog, s podtitulkem – Módní svět zažívá právě “demokratizaci módních mol”. O tom, co se nosí, už nerozhodují vlivné značky, ale lidé sami. Nejvíce ze všech módní blogeři. A co takhle blogerka-(baby)boomerka? Napadlo mě. Patřím ke generaci, která přišla na svět koncem padesátých let. Ptám se tedy, zda bude můj kritický hlas vyslyšen? Je přece nejvyšší čas skončit s nehoráznou diskriminací žen středního a staršího věku, které jsou nucené buď do přehnaně mladistvého, vzhledem k věku nevkusného stylu oblékání, což z nich dělá terč tichého posměchu (učebnicový příklad Ivana Trump) anebo, pokud jsou trochu soudné, rezignují a zakrývají se barevně fádními topy čtvercového či obdélníkového tvaru systematicky zmizíkujícími jakoukoliv hezkou vzpomínku na jejich plnokrevné ženství. Taková kratší hazuka sice umožňuje zapadnout a zmizet v nenápadné mase, uchrání před nelítostným zrakem mladých modními výstřelky ověšených  “dravců”, ale sžíravé pocity méněcennosti související s procesem stárnutí jen citelně umocní. Netuším, kdo je Magdalena Drsová, jsem si však jistá, že něco zásadního ji uniká, když říká ve shora zmíněném článku, že potřebuje vědět, co hýbe světem lidí mezi patnácti a pětadvaceti a mezi tuto věkovou skupinu a zákazníky obecně dává rovnítko. Tohleto šílení po mladých není přece nic jiného než šílení po kupní síle. A je opravdu jen tam, kde ji M.D. hledá? Potkávám ženy ve středním i starším věku, sama se k nim řadím, ochotné utratit přiměřené finanční prostředky za nějaké elegantní oblečení, ovšem v Česku není kde. A tak mě vlastně opět inspiruje Itálie. Černá a tmavomodrá jednoduchá klasika se sukní přiměřené délky ženám středního a staršího věku přinejmenším neubírá na důstojnosti. Italky, pravda, působí v takovém oblečení lehce posmutněle, ovšem  zároveň jako ztotožněné s, v čase se proměňující, ženskou identitou. Navíc italské prostředí je prosycené křesťanskou atmosférou a s tím jde v malém městečku přiměřenost ruku v ruce.

Otáčím na další stránku RESPEKTU, čtu Čekání na novou krev, Ze západu se stal zvláštní ostrov obklopený cizinci. Zjišťuji, jak tady v Martinsicuro a v bezprostředním okolí ve mně narůstá zvláštní neklid v souvislosti s očividně narůstajícím počtem obyvatel prozatím převážně ze Senegalu, Libye a Pobřeží Slonoviny. Stále dokola si opakuji, že chtěj nechtěj budeme muset integrovat přistěhovalce, jelikož na Západě katastrofálně stárneme, současně však sama sebe šokuji vlatní povýšeností, předsudky a nedostatečnou ochotou tolerovat kulturní rozdíly a jejich projevy. Intenzívně přemýšlím o apartheidu, o kořenech jeho vzniku (naše první dovolená v Evropě po návratu z JAR) i o skutečnosti, že v JAR jsem celý problém vnímala poněkud jinak, zřejmě hlavně proto, že tam jsem patřila k bílé menšině, a tak jsem si (ani myšlenkově) nemohla moc vyskakovat. V Evropě, jak se zdá, mi opět otrnulo a myslím způsobem, který Andrzej Stasiuk ve svém článku v RESPEKTU kritizuje. Ani já nejsem s to uznat právo přistěhovalcům nebýt jako my, nechtít být jedním z nás a třeba ještě podporovat rozvoj jejich odlišností ve společném (našem?) prostoru. Teoreticky s tím nemám žádný problém, jsem přesvědčená, že jedině tak je to správně, když však dojde na konkrétní situaci, mám se svou “velkorysostí” problém. Věřím, že mé dvě dcery i vnučka si v tomto smyslu povedou lépe. Třeba si jedna z mých holek, ta nezadaná, vezme nakonec cizince jako jsem to udělala podruhé já. To člověka donutí vést permanentní mezikulturní dialog a korigovat svou nedostatečnou toleranci ke všemu novému, neznámému. Itala bych do rodiny brala všemi deseti i s trochou toho patriarchálního charakteru. To je dosud mé největší poznání z Itálie, které hned tak něco nepřebije snad jedině fakt, že  v Martinsicuro, alespoň před sezónou, nepotkáte jediného VIPa, žádnou celebritu, zato pasti na krysy jsou všude.  A tak mě napadlo po přečtení článku v REFLEXU LONELY PLANET, že by možná stálo zato udělat průvodce na Cestování bez VIPů a celebrit.