Trump – nejnebezpečnější muž světa?

„Nebudeme kapitulovat, nikdy. Můžeme zajít, možná. Ale my strhneme svět s sebou.“  Slova, ze kterých mrazí. Naštěstí ne Donalda Trumpa, ale mrtvého Adolfa Hitlera. (Z knihy Hermanna Rauschninga Mluvil jsem s Hitlerem).

Myslím, že v Americe se ještě mohou dít věci. Oznámení Trumpa, že nebude přítomen inauguraci nově zvoleného prezidenta Joe Bidena by se  dala číst i jako výzva jeho agresivním podporovatelům k další akci. Poté, co jsem viděla video, jak Trump s rodinou přihlíží útoku na Capitol a jeho blízcí tancují, oslavují a nabádají lidi k boji, polil mě ledový pot. Prolétla mi hlavou myšlenka, že americké drama není zdaleka u konce a že vůbec není jasné, kdo všechno do této velké rošády bude zatažen a jak se promítne v čase.

Jsem přesvědčena, že to, co se v extrémní podobě manifestuje dnes v USA, je přítomné už ne jen latentně i v jiných západních zemích. Jde s o střet starého a nového pojetí světa. Starý „trumpovský“ svět zaniká, proto kobyla tak zuřivě kope. Nový svět se hlásí zatím jen zintenzivňujícím se chaosem, žádné jasnější obrysy ještě asi delší dobu nenabídne. Jistě ale většina z nás vnímá, že prožíváme něco přelomového, co se nedá zastavit a důsledky čehož nikdo z nás není dnes schopen dohlédnout.  

Joe Biden, pokud dojde k hladkému předání moci, bude určitě jiný než jakého ho Amerika znala během celého jeho působení v politice. Celosvětové okolnosti se natolik změnily, že si vyžádají  radikálnější postoje i řešení. Biden vysílá jasné signály, že je ve věci. Jeho vládnutí s Kamalou Harris by mohlo být společensky produktivní a znovu ve světě upevnit víru v Ameriku a její tradovanou schopnost sebeobnovy. Přála bych si, aby se USA opět staly příkladem ve zvládání nových a nejednoduchých úkolů, které stojí před celou naší civilizací.  Na druhé straně si uvědomuji, že tentokrát není úplně jisté, že se tím jediným budoucím světovým lídrem stane právě Amerika. 

Hodně lidí dává za současný vývoj v Americe veškerou vinu Trumpovi. On je ta viditelná hlava a nese jednoznačně největší odpovědnost za to, k čemu v Americe došlo. Podívejme se ale také například i na "bývalého" Trumpova ultra pravicového politického stratéga, šéfa jeho prezidentské kampaně Steva Bannona. Neúnavně několik let objížděl Evropu (i se Zemanem se setkal) a systematicky budoval síť celosvětového populistického hnutí. Od loňského srpna sedí Bannon v chládku a čeká na soud týkající se velké finanční defraudace v souvislosti s projektem We build the Wall. Tipla bych si, že na svém destruktivním projektu pracuje i nadále a že je nějakým způsobem s Trumpem ve spojení. Kolik asi dalších podobných poradců a našeptávačů, jejichž jména neznáme Trump má? A co jeho děti považované některými americkými médii za „spolupachatelé“ všeho nedobrého, co Trump podniká.

Donald Trump je někdy přirovnáván k Hitlerovi.  Je nepředvídatelný. Vyvolává neklid a strach. Hitler říkal, že světu se vládne jen strachem a že teror je nejúčinnějším politickým prostředkem. Že on dělá mocenskou politiku a používá každého prostředku, který se mu zdá vhodný, aniž by se jakkoliv ohlížel na nějaké předpisy nebo zákoník cti. Rušil své slovo, nedodržoval závazky, dopouštěl se lsti, podvodu a přetvářky. Napadá mě, že pokud by se náhodou Capitol ve chvíli inaugurace ocitl v plamenech, pak by byla Trumpova podoba s Hitlerem opravdu nasnadě. Přemýšlím o tom, jestli se nakonec Trump sám nezalekl toho, co vyvolal a co už by se i bez jeho dalšího přičinění mohlo vymknout kontrole.

Neteř Donalda Trumpa Mary Trump, klinická psycholožka a autorka knihy Příliš mnoho a nikdy dost: Jak moje rodina stvořila nejnebezpečnějšího muže světa, charakterizuje svého strýce jako největšího zbabělce, který neumí prohrávat a který vyhovuje ve všech devíti kritériích diagnóze narcistická porucha osobnosti. 1. Velikášská představa o vlastní důležitosti (např. jedinec přeceňuje dosažené úspěchy a svoje vlohy, očekává, že bude považován za lepšího, než jsou ostatní, aniž by tomu odpovídaly výsledky jeho činnosti. 2. Zaujetí fantaziemi o absolutním úspěchu, moci, vlastní skvělosti, kráse nebo ideální lásce. 3. Víra, že je „zvláštní“ a jedinečný a že může být pochopen a být ve spojení opět pouze se zvláštními nebo vysoce postavenými lidmi nebo institucemi. 4. Potřeba nekonečného obdivu. 5. Představa o zvláštní privilegovanosti, neoprávněné očekávání zvláště slibného způsobu léčby nebo automatického splnění jeho přání a očekávání. 6. Využívání interpersonálních vztahů ve svůj prospěch tak, že využívá výsledků jiných osob k dosažení vlastních cílů. 7. Chybění empatie, váhavost a neochota rozpoznat nebo se vžít do pocitů nebo potřeb jiných lidí. 8. Často závidí jiným nebo věří, že jiní závidí jemu. 9. Arogantní, zpupné chování nebo přístupy.

Někdy mám pocit jakoby narcistická porucha osobnosti byla hlavní kvalifikací pro vysoké pozice jak v politice tak v byznysu. A také se mi zdá, jestli jí netrpí více mužů než žen a jestli nějak nesouvisí s tou neukojitelnou žízní po moci, která člověka nakonec stáhne do smrtícího víru.

P.S. V průběhu let jsem ke svému velkému okouzlení Amerikou přidala i kritický pohled na ni. Navštívila jsem ji celkem čtyřikrát. Jednou soukromě a třikrát pracovně. Část nejbližších příbuzných má americkou krev. Ta část světa mě samozřejmě zajímá, ale úplně ji nerozumím.