“Skromná královská svatba”, hra na celebrity a architekt odpadu.

Nedokážu meditovat nad příběhem “skromné královské svatby” a jeho prostřednictvím nacházet inspiraci, neřku-li klíč k řešení vlastních životních dilemat, jak by mi zřejmě doporučila stará hinduistická medicína.

SvatbalabeArt (Magdalena Westman)

Líbivá pompa “skromné královské svatby”  pro mne zůstává čítankovým příkladem radikálního hedonizmu horních vrstev, se kterým se nedokážu ztotožnit, podobně jako se skutečností, že většinový zbytek světa dostává  formou živých televizních přenosů drogu poskytující chvilkovou iluzi štěstí. Brnkající na struny univerzálních motivů, vyvolává  droga slzy dojetí. První slza říká jak je  krásné vidět dva “takové normální” mladé zamilované lidi při manželském slibu lásky a věrnosti?? A druhá slza říká, jak je krásné být při tom  dojat/a s tak velkou částí lidstva (dvě miliardy??). Kapitalistický sentimentální kýč, drogu, kterou do nás cpou horem dolem, “pokorně” přijímáme a bez rozdílu náboženského přesvědčení, politické orientace, rasové či národní příslušnosti polykáme jednu “sladkou” pilulku za druhou. Věříme snad, že se tak vyhneme nepříjemné pravdě o našich životech chycených v pasti konzumní společnosti? Anebo je nám známé, že všechna období úpadku hodnot jsou obdobími kýče a s tím my holt nic nenaděláme?

Producenti kýče, morálně nízké bytosti (v minulosti např. Hitler, Nero) vnímají globalizaci jako primárně ekonomický fenomén a neuvědomují si, že se jedná  hlavně o změnu vnímání času a prostoru, tedy o změnu sociální zkušenosti. V roce 1981 jsem i já sledovala v televizi (spolu se 750 miliony diváky) královskou svatbu Diany a Charlese. Tehdy mi bylo  třiadvacet let, svět byl kde byl a já si pokládala jiné otázky. Nicméně, všechno špatné je pro něco dobré. “Skromná královská svatba” Kate a Williama má daleko větší potenciál ovlivnit naše životy než měla ta předchozí. Tak silně totiž zviditelňuje paradoxy života a přitom se dotýká i něčeho s čím můžeme jakoby rezonovat, že nás to vede k samému jádru problému.

V současném post-tradičním sociálním (ne)řádu  tradice (ne)mizí, nýbrž mění svůj status. Už nejsme schopni si ji mlčky předávat z generace na generaci, ale podrobujeme ji veřejnému diskurzu. Dle mého názoru, celá ta “slovutná” britská monarchie s podstatně méně proslulou koloniální historíí  se dnes prezentuje jako jeden velký viktoriánský kýč/ showbusiness. Woody Allen říká to stejné o americké skutečnosti, které vládne kult celebritas, plynoucí v podstatě z čehokoli. Frank Zappa vnímal americkou kulturu jako odpad, slovy Rogera Scrutona “kde všechno je na prodej, kde hodnota je cena a cena hodnota, kde se city směňují jako zboží a sentimentální podvrh už nikdo nepozná od pravého zboží.” S nadsázkou volal po zřízení ministerstva odpadu, jehož vedení by se býval rád ujal. A na českém “kulturním smetišti” si jen tak mýrnyx týrnyx  hrají Gottovy holčičky Nelly Sofie a Charlotte Ella, na celebrity a na showbusiness (jak pobaveně konstatuje jejich tatínek na stránkách nějakého bulvárního magazínu). Vrací se mi dávný rozhovor při obědě, s jedním z právníků několika nejslavnějších amerických hvězd. Ptala jsem se, zda se nedomnívá, že produkce MTV, kde se objevuje tolik násilí, sexu a drog, bude mít zničující vliv na celou mladou generaci. Odpověď zněla jasně: Of, course, Magdalena, protože čím ty děti krmíš, takoví jsou. Ale (show)byznys  je (show)byznys. Udělalo se mi nevolno a vzápětí jsem  slíbila Frankovi Zappovi, co ze mne celé dny  mámil (během návštěvy u Zappových) a čemu jsem dlouho tvrdošíjně vzdorovala:  A teď mi slib, Magdaleno, že nebudeš pracovat v šoubyznysu. Vykřikla jsem podrážděně: Why not, what do you mean? Frank se pousmál, hluboce se na mne zadíval a s klidem sobě vlastním pronesl: to není pro tebe, zničilo by tě to. Krátce po setkání s Frankem Zappou a těsně před celkovým vyhořením jsem odcestovala na dobu neurčitou do Jižní Afriky.

 Po africké zkušenosti už nejsem ta, co jsem bývala. Vrátila jsem se méně romantická, ale o to více vnitřně svobodnější a žádná mocenská manipulace v podobě toho nejrafinovanějšího kýče = (show)businessu  =  peněz, se mnou nehne. Americký sen je mrtev. Titanik se “skromnou královskou svatbou” na palubě, s doposud nic netušícími holčičkami Gottovými a námi všemi se potápí, a mne zajímá jediné. Dokážeme zapomenout na svou marnivost?  Změnit své hodnoty a postoje tváří tvář reálnému ohrožení? Na tuto otázku nám bude, v příštích několika dnech, odpovídat americký architekt odpadu Michael Reynolds. Svým životem a prací pozvedává  lidství na úroveň existence, která v historii nemá obdoby. Věří, že pokud budeme stejně jako on  schopni vnímat ostatní lidi jako prodloužení sebe samých a přiznáme jim stejný nárok na uspokojení základních životních potřeb, který ve vlastním případě pokládáme za automatický, vznikne rovnováha - nezbytná základna pro budování lepšího světa. Jestliže jsem svou troškou přispěla k tomu, aby jeho hlas v České republice zazněl, tak si také z celého srdce přeji, aby účinky nárazové vlny, která se tu v souvislosti s jeho návštěvou zřejmě vzedme, pořádně zacloumaly všemi těmi, kteří chtějí zaspat své svědomí. Nastal čas překonat vlastní narcismus a vlastnickou strukturu naší existence, budeme se muset něčeho vzdát, ale získáme zpět svou ztracenou duši. Co vy na to?