S Putinem do černé díry?

V pátek skončila v Galerii Ambit, v Klášteře františkánů v Praze velká výstava obrazů vytvořených kolektivně.  Více než sto jednotlivců a osm organizací se připojilo ke stále trvajícímu Projektu TRIANGL.

Cílem Projektu je formou výtvarné metody/hry TRIANGL podněcovat lidi k aktivní spolupráci. Budovat společenství lidí (i virtuální), kteří se chtějí domluvit.

Na úplný závěr výstavy, kdy si lidé přišli vyzvednout zakoupená díla, poznamenala blíže nejmenovaná všeobecně známá osoba, že kdybych měla možnost použít svou výtvarnou metodu TRIANGL na Putina, všechno by možná dostalo jiný směr.

Dobrým vtipům se člověk vždycky rád zasměje. Tentokrát tomu bylo ale jinak. Ihned mi naskočily pasáže z knihy psychoanalytika Erika H. Eriksona Mladý muž Luther, ve které se autor zabývá i osobností Adolfa Hitlera. Skrze vzpomínky jeho jediného přítele z mládí Augusta Kubizeka, nám přibližuje mladého Hitlera jako člověka posedlého budováním/přestavováním již postaveného. Nepřipomíná vám to něco v souvislosti s Putinem?

Hitler se přihlásil jako adolescent do konkurzu na přestavbu divadla v Linci. Když se ale Společnost stavby moderního divadla, jíž byl Hitler členem rozhodla jen pro renovaci, zhatila tím Hitlerovy velkolepé plány na přestavbu. Zareagoval nepřiměřeným záchvatem vzteku a upadl do hluboké deprese. V takových chvílích se stával podle Kubizeka nepřístupným, vzdáleným, nekomunikoval Toulal se bezcílně po polích a lesích a když ho August vypátral a zeptal se, co se děje, odpověděl: „Nech mně být. Nerozumím sám sobě“.

Oba přátelé spolu později odjeli do Vídně. Hitler se tam neúspěšně pokoušel dostat na uměleckou školu a na školu architektury. Ve své hlavě spřádal plány na přestavbu Hofburgu, zámku rakouských panovníků. O mnoho let později to Kubizek komentuje: „To, co zamýšlel jako patnáctiletý, v padesáti letech vykonal“. H.R. Trevor-Roper v knize Poslední dny Hitlera přidává, že snil o elegantním sídle v Linci a místo toho zničil polovinu Evropy.

Dnes jsou jiné možnosti než měl tehdy Hitler. A navíc celosvětová atmosféra je morálně hodně rozkolísaná, hodnotově nekompatibilní, s nejasnými vizemi ohledně budoucnosti.

Eriksona zajímalo, jak se může zanícený stavitel změnit ve fanatického ničitele. Speer napsal: „Byl rozhodnut, aby s ním zahynulo lidstvo, celé Německo. Už vůbec nerozpoznával morální hranice; byl to člověk, pro kterého konec vlastního života znamenal konec všeho“. V knize Mluvil jsem s Hitlerem Hermanna Rauschninga je to vyjádřeno doslovně: „Nebudeme kapitulovat, nikdy, Můžeme zajít možná. Ale my strhneme svět s sebou“. Tohle měl Hitler pronést daleko dříve, mezi lety 1932-1934, tedy před uchopením moci nebo těsně poté.

Erikson se zabývá tajemnou vzájemností destruktivnosti a konstruktivnosti, sepětím mezi sebevražednou Nicotou a diktátorským Vším. Zamýšlí se nad tím, jestli kdyby Hitlerovi byla dána příležitost stavět, neničil by. Uvádí, že mnohá delikvence i na daleko menší úrovni, začíná tím, že společnost upře jedinci nadání. Tak mě napadá, co bylo v životě upřeno Putinovi, že je tak destruktivní? Kdybych se o tom rozepsala, nebylo by toho málo. Už jen to, že časopisem Forbes byl označen (2012) za nejnesympatičtějšího človaka planety. To jsou těžce léčitelné zářezy do lidského ega. O Hitlerovi máme hodně psychologické literatury. Putin v tomto smyslu zmapovaný zatím není. Takže se pohybujeme v rovině spekulací. 

Nejvíce se včichni bojíme atomové války. Uklidní nás Jefim Fištejn, když říká, že současně platný válečný koncept zaručeného vzájemného zničení nás chrání před jadernou katastrofou a že Putin tedy jen vyhrožuje?

„Z bývalého Sovětského svazu by se mohla stát jakási černá díra, v jejímž nitru by nakonec skončila civilizace“. Slova George Sorose pronesená v rámci přednášky Nacionalistické diktatury versus otevřená společnost (Harvardský klub New York, 18.11.1992) mě straší už pěkně dlouho. Když Alexej Kelin v nedávném rozhovoru se Světlanou Witowskou zmínil v souvislosti s ukrajinsko-ruským konfliktem konec světa, polil mě ledový pot.

Ústřední myšlenkou  dávné Sorozovy přednášky bylo, že rozpad komunismu se spíše jeví jako porážka svobodného světa než jako jeho vítězství.“Rozpad Sovětského svazu nabídl historickou možnost vytvořit nový světový řád. Ta příležitost však byla zmařena, o čemž dnes není sporu“, zkonstatoval tehdy George Soroz. Tuhle to nějaký politolog zmiňoval. Když Rusové prosili, aby je po rozpadu Sovětského svazu naučil Západ budovat demokracii, že nemají ponětí, najel tam místo toho byznys a začal konat. Největší neštěstí je, když na prvním místě jsou peníze.

Zdá se, že jak v našich osobních životech, tak i v celých společnostech se čas od času otevře možnost ke změně. Když se ta chvíle nerozpozná nebo promešká, pomine. Někdy bohužel s nepředstavitelnými a nečekanými důsledky.

Soroz pojednává ve své písemně zaznamenané přednášce o vnímání a o realitě, které jsou si na hony vzdáleny a mezi nimiž neexistuje mechanismus, který by je dokázal sblížit. Nebezpečná společenská pnutí ilustruje na třech skupenstvích vody. Tekutá voda= otevřená společnost, zmrzlá=uzavřená, plynná= chaotická.

Uzavřená společnost je založená na nacionalismu, na existenci nepřítele, proti kterému je třeba společnost mobilizovat. Když nepřítel neexistuje, je třeba ho vynalézt. Nacionalismu se nejlépe daří v období hospodářských krizí, hyperinflace. Je účinnějším nástrojem mobilizace politické vůle než víra v otevřenou společnost, kde nikdo není vlastníkem absolutní pravdy nebo absolutního práva. Putin nedokáže žít ve třech všech skupenstvích najednou, v nichž se svět právě ocitá. V nich se obecně obtížně vládne. 

Soroz byl přesvědčen, že rozpad „říše zla“ představuje vážnou hrozbu pro bezpečnost svobodného světa. Po všech těch protiputinovských demonstracích a vyslechnutém projevu kancléře Olafa Scholze mám pocit, že „říše zla“ je zpět a svobodný svět se semknul jako nikdy před tím. Uvidíme, jaké budou další kroky.

Na druhé straně se uvědomuju, že stále žijeme ve světě, kterému dominují muži a že ho skutečně prožívají jako permanentní válku. „Válka je vždy, válka je všude. Není počátku, není příměří. Válka je život. Válka je každý zápas. Válka je prapůvodní stav. Podívejme se nazpět na primitivní skutky, dejme tomu u divochů. Co jiného je válka než lest, podvod, klam, než přepadení a překvapení? Lidé se zabíjeli, když nevěděli, jak dál. (Adolf Hitler)

Znovu a znovu je třeba si připomínat, že všichni ti šílení diktátoři nepadají z nebe, ty si bohužel často nevědomky celé roky, desetiletí vychováváme my všichni.

Člověk vychovávaný v lásce a respektu, který může svobodně projevovat a realizovat svou tvořivost bude působit společensky produktivně. Člověk vysmívaný, přehlížený a neakceptovaný nám to vždycky nějak spočítá.

(Moje výtvarná metoda/hra TRIANGL se snaží podporovat to dobré v nás).