Pozadí koronavirové pandemie

Co se to vlastně děje?  Omezená svým (ne)věděním i malou vlastní zkušeností stále pátrám po odpovědi…

Impulzem ke zveřejnění mých kusých úvah o blízké i vzdálené budoucnosti byl nedávný rozhovor Václava Klause s Čestmírem Strakatým v Prostoru X. Přestože mi prof. Klaus nebyl nikdy názorově blízký konstatuji, že ve zmíněném pořadu na mne působil docela jinak než obvykle. Jako by byl už více smířený s tím, že se věci zřejmě nebudou vyvíjet podle jeho představ (i když k tomu ještě musí říct své poslední slovo). Užíval často zájmena my, což pro mne bylo velké novum. Čím mě ale naprosto dostal, byla citace z německého teologa Dietricha Bonhoeffera. Napadlo mě, že se něco se starým pánem opravdu děje, že něco zásadního objevuje. (Knihovna mého otce evangelického faráře a politologa doslova přetékala díly Dietricha Bonhoeffera a Karla Bartha, dvou snad nejvýznamnějších protestantských teologů dvacátého století).

Hlavní myšlenkou prof. Klause a spol., že covid je nástroj na změnu společnosti, se jistě zabývá více lidí. Ovšem už ne zdaleka všichni sdílejí ten vyhraněný pravo-levý úhel pohledu. Mně se v této souvislosti vybavuje izraelský prof. Yuval Hararai (autor Sapiens, Homo Deus, 21 lekcí). Objíždí svět se svými přednáškami a opakovaně zdůrazňuje, že globální problémy, kterým čelí lidstvo jako celek, vyžadují radikální řešení. Mluví o potřebě/nástupu? světové říše, která by podle něj měla šanci vyřešit to, co nedokáží jednotlivé národy.  Když se lidé prof. Harariho ptají, zda by mohl být konkrétnější a sdělit jakou říši má na mysli, vždycky se na chvíli odmlčí... Pak tiše a trochu rozpačitě vysloví Čína. Před asi deseti lety jsem seděla v čekárně u lékaře a listovala nějakým populárně vědeckým časopisem. Z rozhovoru vedeným s nejmenovaným vysokým čínským představitelem, jsem si zapamatovala: Čína se hodlá stát světovým lídrem (nejen) v oblasti ekologie, protože jedině ona je schopna v rámci svého politického systému věci řešit. Liberální demokracie toho schopné nejsou. (Doporučuji shlédnout např. inteligence2 debate - Coronavirus Will Reshape the World Order in China's Favor).

V otcově knihovně stále nacházím poklady. V knize Hermanna Rauschninga Mluvil jsem s Hitlerem jsem dokonce narazila na „gentlemanství“ Adolfa Hitlera, ovšem nemělo nic společného s Ferdinandem Peroutkou. Zaujal mě jiný odstavec: …“Nemám skrupulí a budu mít tu zbraň, kterou potřebuji…Oslabíme fysické zdraví nepřítele tak, jako zlomíme jeho morální odolnost. To si myslím, že bakteriová zbraň má budoucnost… Její význam tkví v rozdrcení nepřítele před válkou…Amerika je trvale na pokraji revoluce. Bude pro mne snadné vyvolat ve Spojených státech revolty a nepokoje“…´Pravil jste, že zaneseme k nepříteli nákazu bakteriemi již před válkou. Jak se to dá provést uprostřed míru?´…“ Agenty, nenápadnými cestujícími, to je stále ještě nejbezpečnější, v této době jediný působivý prostředek…Ostatně musíte mít na mysli, že to trvá několik týdnů, ne-li déle, než se zřetelně projeví výsledky v epidemiích.“ (in Rauschning, 1946, str. 17-18). Tenhle plán Adolfa Hitlera mi nejde z hlavy i když se mi nechce věřit, že by se jím v jednadvacátém století mohl ještě někdo nechat inspirovat.

… „Pro člověka 19. století je válka součástí života, velmoci vedou válečné konflikty, dochází k bojům v koloniích, ale také k revolucím a revoltám jako byla Pařížská komuna uprostřed Evropy. Válečný konflikt před hrůzami první a druhé světové války není vnímám jako nelidské zlo, kterému se lidé a státy musejí z morální povinnosti za každou cenu vyhnout, ale jako „pokračování politiky jinými prostředky“, jako legitimní a morálně zdůvodnitelné prosazování či hájení vlastních zájmů, a je povinností občana státu obětovat vlastní život své vlasti a svému národu.“ (Petráček, 2014).

Na čem ve válce záleží napadá mě? …“Aby nepřítel kapituloval. Když to učiní, mám vyhlídku, že jej úplně zničím. Proč jej mám demoralizovat vojensky. Když toho mohu dosáhnout jiným způsobem laciněji a lépe?“ Z odpovědi Adolfa Hitlera (in Rauschning 1946, str. 21) mrazí.

Kdo je ale nepřítel? Na první pohled se zdá, že Čína versus Amerika. Z dnešního pohledu dvě „šílené“ supervelmoci svádějící boj o světové prvenství. Problém je však daleko složitější. A obavy různých skupin i jednotlivců se v pohledu na vývoj světa různí.

Prof. Klaus a spol. varuje před levičáky podobně jako kanadský prof. psychologie Jordan Peterson, jemuž je trnem v oku postmoderní neo-marxismus. Obviňuje marxisty, že skrze vzdělávací systémy podkopávají západní hodnoty a tím prošlapávají cestu k totalitě. Že všechny ty nepokoje v Americe a ničení soch jsou toho jasným dokladem. Prof. Masaryk by na to asi řekl: „Otrok má vždycky methody otrokáře a mstí se, kde může... Aristokratism říká: já pán - ty sluha nebo otrok; demokratism říká: já pán - ty pán“ (in Čapek, 1946, str. 9, 189). Prof. & prof. Tofflerovi (1993/2002) vysvětlují, že když se  systémy ocitnou „daleko od rovnováhy“, chovají se bizarními způsoby, které porušují obvyklá pravidla. Stávají se nelineárními, což znamená, že malé podněty mohou spustit obrovité efekty“.

Jisté kruhy např. v Anglii jsou přesvědčené, že příčinou všech našich problémů je neoliberalismus (otcové Hayek, Friedman), který podřezává větev liberálním demokraciím. Umožnil vznik nadnárodním korporacím a hrstce super bohatých miliardářů. To jsou skuteční vládci světa. Jen těžko může člověk uvěřit např.  Billu Gatesovi, který opakovaně mluví o potřebě redukce světové populace a přitom se angažuje v hodně diskutovaných vakcinacích. Investuje projekty a zároveň je ale podepsaný pod firmami, kterým z toho poplynou obří zisky. Jak vůbec může jeden člověk rozhodovat o tom, co je dobrého pro společnosti a jak mu mohou být přiznány tak velké kompetence? 

Podle některých kruhů existují jen dvě alternativy, buď více demokracie nebo fašismus. V Anglii se zakládají instituce citizen´s assembly.

Prof. Masaryk: "Demokracie je názor na život, spočívá v důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry...Nebojím se slov a řeknu, že bez jistého stupně diktatury není ani demokracie". (in Čapek, 146, str. 189)

Prof. ekonomie Kate Raworth přepisuje (2017) chicagskou ekonomickou školu. Přichází s novým ekonomickým příběhem postaveným na dlouhodobých planetárních/ekologických cílech. Formuluje cirkulární ekonomiku. Je přesvědčená, že jedině ta má potenciál vytvořit pro lidstvo bezpečný a spravedlivý prostor. Prof. & prof. Toffflerovi (1993/2002) vidí naopak budoucnost jako souostroví high-tech uprostřed moře zchudlého lidstva. Podle nich budou rozhodujícími silami v budoucnosti nadnárodní společnosti ve spojení s vládami měst-regionů. Národní státy zřejmě úplně zaniknou. (Např. Trikolora Klause jn. by pak dlouhodobě neměla moc šancí).

Poprvé souhlasím s prof. Klausem a to v tom, že coronavirus se skutečně jeví jako přestupní stanice do jiné reality, z té původní pravděpodobně nezůstane kámen na kameni.

 …“obrovské změny ve společnosti nemohou nastat bez konfliktu, jsme přesvědčeni, že metafora dějin jakožto ´vln´změny je dynamičtější a objevnější než hovořit o přechodu k postmodernitě. Vlny jsou dynamické, a narážejí-li jedna na druhou, vznikají mocné protiběžné proudy. Když na sebe narážejí dějinné vlny, střetávají se celé civilizace. A tento obraz vrhá světlo na mnohé jevy dnešního světa, které by se nám jinak zdály smyslu zbavené nebo náhodné.“ Uzavírají prof. & prof. Tofflerovi (1993/2002).

Pokud jsme na straně těch privilegovaných, zdá se nám současná doba zajímavá i dobrodužná. Ve svém neuvěřitelně rychlém a nepředvídatelném pohybu přináší stále něco nového. Neměli bychom ale zapomínat, že naprostá většina z nás začíná trpět intenzivními pocity fatálního ohrožení a přestává vidět světlo na konci tunelu. S tím je třeba pracovat, protože všechno ještě nemusí dopadnout tak katastrofálně jak to momentálně vypadá. Musíme v sobě všemi možnými způsoby posilovat naději a vzájemně si v ní podporovat.

P.S. Výsledek prezidentských voleb v USA jasně naznačí kudy se budeme v nejbližší budoucnosti ubírat.

Literatura:

Hemann Rauschning, Mluvil jsem s Hitlerem, 1946, Nová osvěta, Praha

Tomáš Petráček Velká válka 1914-1918 a sebedestrukce západu, 1914, Kontexty

Alvin Toffler, Heidi Tofflerová, Válka a antiválka, 1993/2002, Dokořán

Karel Čapek, TGM, 1946, Fr. Borový - Čin, Praha

Kate Raworth, Doughnut Economics, 2017, Penguin Random House UK