Pan Fejk & Mr. No

Těsně před prázdninami jsem se zúčastnila v HUBu Praha (www.prague.the-hub.net/ ) přednášky amerického ambasadora v ČR Normana Eisena (Mr. No) s  názvem “With an Iron Fist against Corruption in Politics: How to Apply Ethical Standards in Unethical Envronment?”, organizovanou společností European Leadership & Academic Institute Prague. Pozvání jsem přijala ze dvou důvodů. Jednak jsem právě dočítala knihu Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla  a chtěla jsem si s ním potřást rukou, vyjádřit mu velký obdiv za to jeho Dílo a pak jsem si řekla, že etika je přece moje téma, jelikož za své nekompromisně etické životní postoje zatím jen tvrdě platím, a tak by mě zajímalo jací další lidé se o to téma zajímají, respektive kdo jsou ti, co cítí stejně neodkladnou potřebu začít etickou dimenzi našich nejen profesionálních životů průběžně podrobovat veřejnému diskurzu.

Jaké chování považujeme za etické (morálně ospravedlnitelné) v rámci byznysu?

První řečnická otázka Normana Eisena jasně naznačila, že etické reflexe mají své legitimní místo v podnikání, že nepatří výlučně do soukromého života a (snad ještě) politiky. Ptám se tedy, jaké podněty k úvahám o (ne)morálních důsledcích vlastního konání nabízí systém postavený na partikulárních zájmech jedinců, na konkurenčním boji a kalkulaci orientované na zisk? Pokud je hlavní a jedinou odpovědností byznysmena dosahování a zvyšování zisků, pak přece další jeho odpovědnosti nutně berou za své. Při těchto úvahách se mi znovu a znovu vrací případ pana Fejka. Jakoby do nich nezapadal, nakonec však poslouží jako čítankový příklad.

Pan Fejk prostě jen přijal nejvyšší pracovní nabídku (České dráhy), protože jak říká, to bylo po dlouhé době ocenění jeho hodnoty na trhu práce. Na první slyšení se takovému postoji vlastně nedá nic vytknout, pan Fejk přece hrál v rámci pravidel hry svobodné tržní ekonomiky, jenže… Z hlediska vyššího principu mravního jeho počínání vykazuje hned několik konkrétních prohřešků proti etice, souhrně by se daly nazvat jako nedostatek morální soudnosti a sociální odpovědnosti.  Kde se stala chyba?

Vzpomínám na svou gymnaziální občanskou výchovu, jíž vévodil jakýsi Etický kodex mladého budovatele komunisty čerpající konkrétní morální pravidla jak jinak než z desatera božích přikázání. Z hlavy mi nejde ani  abstraktnější Kántův kategorický imperativ, se kterým jsme v rámci základní výuky byli též všichni seznámeni. Sleduji-li dnes jak silná je naše motivace a vůle zapracovávat teoretické poznatky týkající se etického rozměru naší existence do každodenního života, docházím ve většině případů ke smutnému zjištění. Naše slova a činy se rozcházejí. Cítíme poměrně přesně co je správné a co ne, ale když dojde na jednání, volíme jednoduší, pohodlnější i příjemnější cestu podle pravidla NEPŘEMÝŠLEJ O TOM v domění, že etický požadavek zmizí sám od sebe když jej budeme ignorovat.

Pan Fejk v rozhovoru pro MAGAZÍN DNES uvedl, že za menší plat by práci ombudsmana “na tom obrovském celospolečenském úkolu, kdy by na jeho ramenou leželo lepší fungování celé země” nevzal a že jeho plat odpovídal platům vyššího a středního managementu. A tady podle mne vzniká problém. Vytvoření speciální interní struktury, pracoviště,  či oddělení ombudsmana je přece vyústěním nějakého dlouhodobějšího etického snažení podniku volajícího v určitý moment po  konkrétním obsahovém rámci, což ale není možné bez hluboké  analýzy a následné revize zejména organizační struktury a kultury podniku - nástrojů přímo odpovědných třeba právě za částku, která byla panu Fejkovi nabídnuta (jak se ukázalo na hony vzdálené od nějaké mzdové spravedlnosti).

Kdyby  mně nějaká společnost se státní účastí (ale i bez) nabídla obdobnou částku, tak bych v první řadě zkoumala z co nejširšího společenského hlediska její přiměřenost. Kdybych byla panem Fejkem, pracovala bych po dobu nezbytně nutnou za základní plat a v určitý moment oznámila jakou  výši odměny bych považovala za férovou pro danou pozici. Se vší pravděpodobností bych s takovým kritickým přístupem u vedení Českých drah narazila, protože jen průměrně inteligentnímu manažerovi by ihned došlo, co bude následovat a že se mu objevila v revíru škodná.

“Každá forma organizace představuje systémově bariéru pro etické chování, poněvadž každý člověk je zde povinen fungovat nikoliv zcela jako osobnost, ale pouze jako nositel úkolů”, říká H. Steinmann A. Löhr. Poslušně plníme nějaké více či méně specializované úkoly svého nadřízeného a celkovými souvislostmi se nezabýváme. Je prokázané, že přikazovací hierarchické organizační struktury ničí individuální odpovědnost a naopak podporují morální bezmyšlenkovitost. Hierarchická organizační struktura si vždy bere na pomoc odpovídající podnikovou kulturu, ta se snaží na úrovni očekávání přinutit spolupracovníka, aby bez diskuze přijal společnou hodnotovou orientaci podniku a v rámci ní se správně rozhodoval. S čím se zatím nepočítá je, že lidé se budou řídit vlastním morálně etickým přesvědčením. Představme si tedy situaci, kdy prvním Fejkovým krokem jako nováčka na  Českých drahách (z etického hlediska bych takový postup považovala za jediný možný v souvislosti s nově vytvořenou a problematicky ohodnocenou  pozicí ombudsmena), by byla revize organizační struktury a z toho vyplývající politiky odměňování.

Pomalu se dostávám se k odpovědi na jednu ze základních otázek Normana Eisena, kde a jak učit etickou výchovu a jakým způsobem zajistit její aplikaci? Je zřejmé, že pokud se získané teoretiké poznatky (v rodině, v kostele, ve škole apod.) při nástupu do praxe okamžitě roztříští o podnikové strategie, organizační struktury a kultury, tedy o fakticky panující normy nepřátelské zpochybňujícímu dialogu, nepřístupné etické reflexi, tak žádné kde ani jak nenajdeme a eroze morálních standardů bude ve svých důsledcích stále nebezpečnější.

Jedním z nepřehlédnutelných jevů posttradiční společnosti je, že lidé se stále častěji ptají proč. Žádají dialog, chtějí slyšet pádné argumenty z jakého důvodu by měli následovat to či ono. Pokud se nevyhoví této jejich potřebě  a budou jen nuceni pasivně sledovat hrstku privilegovaných loktařů jednajících v intencích  nenasytné utilitaristické morálky Účel světí prostředky, tak naděje na nějaké smírné řešení konfliktů zmizí v nedohlednu. Naopak budeme svědky stále ostřejšího vymezování se vůči pociťované nespravedlnosti.

Mr. No svou přednášku o etice průbežně kořenil americkým rčením Talk the talk, walk the walk aneb dělej co říkáš. Apeloval na nás tak často a tak intenzívně, že jsem ho začala trochu podezřívat z jakéhosi na veřejnosti praktikovaného autogenního tréninku, kdy sám sebe potřebuje ještě hodně přesvědčovat o tom, k čemu důrazně vybízí druhé. Doufejme, že opravdu Mr. No pije vodu, kterou káže.

P.S. Formulaci "hrál v rámci pravidel hry svobodné tržní ekonomiky"... jsem si dovolila použít v širším slova smyslu, nezaměřuji se v tomto textu na ziskové a neziskové právní formy i když vím, že to je také jeden ze zásadních problémů, ovšem chěl by hlubší rozpracování což jsem teď nestihla. Sorry.