Památník Karla Čapka na Strži (Pár poznámek)

Zjišťuji, že nejsem zdaleka sama, koho zajímá jak ten (ne)uvěřitelný humbuk kolem Památníku Karla Čapka nakonec dopadne.

Když jsem se rozhodla ucházet o místo průvodkyně, netušila jsem, že vstupuji na minové pole. Holt opět, jak už to v mém životě bývá, na správném místě, v nesprávný čas.

Poté, co jsem odevzdala svůj životopis a motivační dopis do Památníku, chtěla jsem se s celým projektem seznámit blíže. Přečetla jsem, co se dalo. Opakovaně vyposlechla rozhovory na Českém rozhlasu s bývalou ředitelkou Kristinou Váňovou i majitelem objektu Emilem Palivcem a obvolala pár přátel, aby mi k té kauze něco řekli.

Paní Alici Seidlovou pověřenou řízením Památníku jsem navštívila dříve než jsem si o ní stačila přečíst všechny ty zdrcující; nevybíravé a nemilosrdné kritiky. Pozvala mě k osobnímu pohovoru, na kterém jsme si padly do oka. Nabídku ke spolupráci, kterou jsem od ní po našem rozhovoru dostala, jsem vzhledem k celkové situaci v Památníku byla nucena (nerada) odmítnout.

Nicméně při rozhovoru s ní jsem si uvědomila, jaká je škoda, že se jí místo ředitelky nepodařilo obhájit. Udělala na mne ten nejlepší dojem. Její otevřenost, nepředstíraný zájem o věc a snaha obklopit se kvalitními lidmi, by časem s určitostí své ovoce přinesly. Ze všeho, co ji lidé na sociálních sítích a v tisku vyčítali, je možné brát vážně pouze jedinou věc a to, že pro její jmenování hlasoval rodinný příslušník.

Výběrové komise jsou ale vždycky problematické. Aby vše proběhlo úplně spravedlivě, muselo by se prokázat, že neexistují žádné bližší vazby lidí z komise na účastníky výběrového řízení. A to už nemluvím o tom, jak jsou lidé do takových komisí vybíráni. Pokud se Středočeský kraj snaží napravit co pokazil, měl by do celého toho nového výběrového procesu nechat nahlédnout a ujistit tak zainteresovanou veřejnost, že tentokrát probíhá vše ukázkově.

Před časem jsem volala na kulturní oddělení Středočeského kraje a marně se dožadovala nějakých informací. Vedoucí Odboru kultury a památkové péče paní Pešatovou mi bylo sděleno, že nemůže prozradit, kdo se přihlásil do výběrového řízení. Vzpomněla jsem si na své působení v rámci Správy českých center (1996-2000), kde jsem, kromě mnohého jiného, jako zástupkyně ředitele vypracovávala směrnice na výběrová řízení. Všechno tehdy probíhalo pod vedením ředitele Kollera absolutně otevřeně a transparentně. Fakt je, že mnoha lidem se to moc nelíbilo. Hlavně se to vůbec nelíbilo zřizovateli - Ministerstvu zahraničních věcí. Znemožňovalo mu to používat Česká centra jako “trafiky”. (Památník Karla Čapka samozřejmě není MZV).

Paní Pešatová mě tedy poučila, že časy se změnily a že GDPR znemožňují poskytovat informace, které žádám. Zároveň mě ubezpečila, že nemusím mít strach z nějakých "temných sil", které by se na výsledku výběrového řízení mohly podílet. I když nemám jediný důvod paní Pešatové nevěřit, přecejen si myslím, že občan by měl mít právo vědět, jakým způsobem se obsazují pozice ve veřejné správě a ne čekat na výsledek za zavřenými dveřmi.

Poznámka. Kdyby byl výběr nového ředitele/ředitelky na mně, zaměřila bych se především na rozvojové strategie jednotlivých uchazečů. Vím, že byly povinnou součástí výběrového řízení. Ty vždycky odkryjí vše podstatné pro posouzení kvalifikace a celkové kompetentnosti dotyčné/ho. Podrobila bych je zcela nezávislému binárnímu (01) zhodnocení – každý s každým a měla bych jasného vítěze/vítězku. Kdyby se snad mezi jeho písemným a verbálním projevem, jakož i celkovým vystupováním přecejen objevila nějaká významná diskrepance, posunula bych se k druhému kandidátovi/kandidátce. Další variantou je, že tři nejlepší uchazeči postoupí a o konečném vítězi/vítězce se rozhodne losem. 

Čapkovským – vychovat, vychovat, vychovat se prozatím loučím a upřímně těším na světlejší zítřky v Památníku Karla Čapka na Strži.