Můj poločas (5)

Pokračování životního příběhu odsud a odjinud. Zkušenost  z Jižní Afriky a manželství s Jihoafričanem  proměnily zásadním způsobem můj pohled na život. 

Do jiné nebezpečné situace jsem se dostala pro změnu Randolphovým přičiněním. Jako obvykle v pozdní odpoledne, po neošizené Randolphově siestě, jsme vyjeli na paddle ski. Z kanálu MzinGazi, kde kromě Randolphovy lodě kotví sail boats z celého světa, jsme popojeli směrem k pláži Pelican Island klouzat se po vlnách. Randolph si to užíval a na mou opakovanou prosbu, že bych se potřebovala vrátit do Yacht Clubu za světla, nereagoval.

Vydala jsem se tedy směrem Zululand Yacht Club sama. Dřív než jsem se mohla při své šerosleposti a pěti dioptriích na dálku zorientovat, padla tma. Hustá jako nikdy před tím ani po tom. Zpanikařila jsem a začala řvát: “ Randolph, Randolph, where are you, I am dying. I hate this bloody Indian Ocean, I can´t stand it. I want to be back home with my kids and parents. I want to be there now. Immediately! Do you here me???”  Neslyšel. Ujížděla jsem tmě a závodila se sílícím větrem. Hnal mě na otevřené moře. Pár bojí na vodě sice blikalo, ale v ničem mi to nepomáhalo. Až náhle se v dálce objevila jasnější světla. Nabyla jsem dojmu, že se blížím k Durbanu,  městu vzdálenému  od  Richards Bay přes dvě hodiny cesty autem.

Kolem mé paddle ski se to hemžilo obrovskými rybami skákajícími do dvoumetrové výšky. Uhýbala jsem jim, brečela a křičela: “get out of  here or I am gonna kill you”. Vybavily se mi hrůzostrašné vzpomínky na knihu Seventy-six days lost at sea Stevena Callahana. Hlavně jak dorády a žraloci útočili na jeho nafukovací člun. Vzpomněla jsem si na varování v článku Dava Savidese (Zululand Observer) Provoked shark bites fishermen, že v žádném případě člověk nemá vstupovat do moře po západu slunce.

Paddle ski se náhle zadřela do písku. Ulevilo se mi. Poznala jsem  naši pláž Naval Island. V zápětí se opět přitížilo. Věděla jsem, jak je v noci nebezbečná. Paddle ski jsem vytáhla na břeh a bosa v bikinách s pádlem v ruce pospíchala k černočerné silnici. Na louce bylo zaparkované bílé auto. Ve chvíli, kdy jsem ho zpozorovala, světla v něm pohasla. Zaťukala jsem na okno té tmy tmoucí a byla připravena na gang černočerných zabijáků. Vyjukaný pár mladých černochů se nade mnou, po dlouhém vyjednávání a pod podmínkou, že pádlo hodím do trávy, smiloval. Odvezli mě do Yacht Clubu.

S Randolphem jsme se minuli. Vypravil se mě hledat. Naštěstí zaslechl mé zoufalé volání. Na moře se ale po chvíli stejně vrátil. Hledat pádlo. Hazardér! Nenašel ho, a tak jsme tam ještě sjeli autem. Randolph vjel z rozčilení do písečných dun. S těmi si jeho Toyota neporadila. Bežela jsem na silnici hledat pomoc. Randolph byl skeptický, volal ne mne, že tohle v JAR nefunguje a ve tmě prý už vůbec ne. Stopla jsem hned první auto. Jeep. Ochotný bílý člověk nás z písku vytáhl a než jsem stačila poděkovat, byl fuč.

P.S. Byla jsem přesvědčená, že mě na moři doprovázeli žraloci. Randolph tomu nevěřil. Po asi dvou měsících, kdy já už byla nazpátek v Čechách a Randolph stále ještě v JAR mi napsal, že přesně v těch místech, kde jsem se ztratila, vytáhli žraloka. 

Literatura: 

Steven Callahan, Seventy-six days lost at sea, Bantam Press, 1986