Když zaslechneš bulala, budeš vědět, že tě zabijou.

Někteří lidé nejsou jednoduše schopni přehodnotit své kulturní tradice. Přehodnocení pociťují jako rozpad tradic a s ním související rozklad sociálního řádu, prostoru, v rámci něhož se dokážou (relativně) s větší jistotou pohybovat.

S PaulinouRandolph Alfred Westman

Multikulturní směsice uprostřed které jsem se načas ocitla a v jejímž rámci jsem byla nucena každodenně komunikovat (verbálně pouze v angličtině), mě nejprve uvrhla do mentálního chaosu.

Pro představu:

Randolph můj nynější manžel, anglicky hovořící Jihoafričan formovaný koloniální kulturou bílé menšiny žil do doby mého příjezdu (do JAR) v domácnosti pouze se svou dospívající dcerou zvolna se probírající, s marihuanou pod postelí, z drogového životního stylu. První informací, kterou mi poskytla bylo, že její bratr žijící na Tchaivanu je na drogách. Jediným zájmem dcery bylo rychlé nalezení dalšího přítele v řadě, což se zdařilo v osobě mládence závislého na heroinu, se dvěma sebevražednými pokusy a diagnózou schizofrenie. Jednu část Randolphova domu měla pronajatou zulská (common law) rodina se dvěma malými dětmi. Muž z tradiční zulské vesnice, dle jeho partnerky Thuly syn čarodejnice. Thula moderní Zulka, vyrostlá na bílé farmě, částečně ovlivněná její kulturou, avšak bytostně svázaná se zulským náboženským systémem, kde komunikace s ancestors je základním bodem víry. S pronajímateli druhé části domu - notorickou alkoholičkou, její dcerou a jejím přítelem hovořícími Afrikaans (jazyk potomků Búrů) jsme se sice včas rozloučili, ovšem žena nám za sebe poslala náhradu - jednoho ze svých čtyř synů. Nový nájemník proměnil zakrátko místnost na pedofilní hnízdo. Místo něj jsme vzali do pronájmu další černý pár z kmene Xhosa. Zbožná Beauty navštěvovala několikrát týdně s biblí v ruce kostel na rohu ulice a v neuvěřitelném klidu se dokázala přenést přes silný odpor tohoto charismatického spolelečenství k ostatním náboženstvím. V úterý k nám docházela z nedalekého townshipu Paulina, zulská pomocnice v domácnosti, která konvertovala od zulského náboženství ke křesťanství a měla velký problém s tradičním léčitelstvím svého syna. (tradiční léčitel = whitch doctor). Zahradník Manuel k nám přicházel nepravidelně ze zulského kmenového území, byl zaníceným stoupencem náboženství Bandla Lama Nazaretha charakterizovaného odborníky jako zulská forma křesťanství, ovšem silně protibělošská.

Jsem si jistá, že na celkovém zhroucení páteře – existenciální křeči (páteř promluvila, vyčerpala se neustálým napínáním svalů a smyslů?), jež jsem v průběhu čtyř let strávených v Jižní Africe prodělala, se podepsala právě nesmírně namáhavá mezikulturní komunikace. Gerhard Danzer (Psychosomatika, Celostný pohled na zdraví těla i duše) mi více méně vysvětlil, co se to se mnou vlastně dělo? Souhrně by můj panický strach zesílený pocitem bezmoci nazval ztráta (kulturní?) opory.

"Tady tě zabijou, madam”, sdělila mi Paulina s kamenným výrazem ve tváři krátce po příjezdu do Richards Bay. “Nemají rádi bílé", na delší dobu se odmlčela a doplnila "ani černé ani barevné”. Když zaslechneš bulala (jazyk Zulu), budeš vědět, že tě zabijou. Při dalším setkání mi Paulina vyprávěla o lidožroutských kmenech, žijících nedaleko od nás. A tak to šlo stále dokola.
Trvalo dlouho než  začala říkat něco jiného: "I love you too much, madam, you are a Christian by heart, I pray to God for you and you have also to pray, pray, pray… and God will guide the skelms (v Afrikaans jazyku znamená zločinci) away from you…Ty se nemusíš bát, madam, tebe nezabijou, ty umřeš stářím. Jsi na první pohled jiná, otevřená, usměvavá, oni to poznají. Ty nemáš apartheid."

Poprvé Paulina nahlas vyslovila to, co se mezi námi tyčilo celé dva roky jako skleněná vysoká stěna, o kterou se tříštily veškeré mé pokusy navázat normální lidské spojení. Ten předěl znemožňoval vcítit se upřímně jedna do druhé. Na většinu mých zásadnějších otázek Paulina odpovídala: “I don´t know, madam”.  

Nejkrizovější stavy jsem měla zpočátku každé úterý, kdy k nám Paulina přicházela na celý den uklízet. Randolph odjel do práce, dcera do školy a já zůstala sama s ní a s Thulou. Ženy spolu čile komunikovaly v Zulu  přes záchodové okénko nebo na dvorku při věšení prádla a já byla mimo. Často se mi z toho podlomila kolena a musela jsem si na chvíli natáhmout. V subtropickém vlhku naší ložničky, jsem zhluboka dýchala a se zavřenýma očima čekala až ten celkový zmatek i sžíravé pocity viny, z těch nejen kolonialismem zraněných identit, odplynou, až se hlava vyprázdní.

V tu chvíli se obyčejně Paulina nade mnou zjevila jako přízrak  a nejprve s přísným pohledem (asociace s “línou bílou Jihoafričankou”), později s více chápajícím (uvědomila si, že je toho na mne moc) a nakonec s milujícím (ochotna udělat pro mne cokoliv) zkonstatovala: “Madame, ty ležíš.”

Přemýšlela jsem, proč pro mne byly ty úterky zkraje tak vyčerpávající. Zřejmě i proto, že jsem potlačovala agresi, která se dostavovala v souvislosti  s permanentnínm narušováním mého osobního prostoru. Jsem individualistka (produkt západní kultury) a přílišná blízkost kohokoliv, zejména těch zulských žen, ale i Randolphovy dcery, když byla doma, mě přiváděla k šílenství. Později jsem pochopila, že naše potřeby týkající se životního prostoru se různí. Thula měla běžně na dlouhodobé návštěvě příbuzné. V jedné pronajaté místnosti cca 10 m2 se jich pak tísnilo šest i více a nijak jim to nevadilo. Podobně žila Paulina. Randolphova dcera se plavila se svou rodinou, ve čtyřech lidech rok a půl v malé sailing boat po Indickém oceánu, takže jí připadalo normální být na nás ustavičně nalepená. Navíc, Thuly partner celé víkendy protancovával na jediné CD zulské lidové hudby. Ta se ozývala z jednoho rohu domu, z druhého, od homosexuálních mládenců nás válcoval heavy metal, z pokoje Randolphovy dcery se vtírala extatická narkomanská muzika, Randolph se dojímal šedesátými léty a sousedi pouštěli na plné pecky nejpokleslejší německou pop music.  

Dalším nezanedbatelným dráždidlem mé nervové soustavy byl jazyk Zulu. Pro neznalé, velmi hlasitá směsice neidentifikovatelných zvuků, nosní výslovnosti a mlaskání podobající se tomu, jako když malým dětem předvádíme, jak kluše kůň po kočičích hlavách. Navíc člověk má pocit, že lidé komunikující v Zulu jsou stále hodně rozlobení.

Úterky se pro mne doma staly tak nesnesitelné, že mě vpoledne Randolph vyzvedával a odvážel  do obchodního centra nebo do knihovny, kde jsem trávila zbytek dne. Opět obklopena černochy, barevnými, Indy a všemi těmi dalšímy "jihoafrickými" etniky. Rozdíl byl v tom, že od těch jsem si dokázala udržet vnitřní odstup. Potřebovala jsem si zvykat pomalu a nenásilně na zcela odlišné kulturní projevy Jihoafričanů.

Poměrně dlouho také trvalo než jsem se srovnala s Africa Time.  V Africe je čas vnímám více holistiky a celkové životní tempo je podstatně pomalejší. Žádný úkol pro ně není tak naléhavý, aby musel být splněn okamžitě. Žádná schůzka tak důležitá, aby se nemohla zrušit. Život je podstatně méně strukturovaný i méně předvídatelný.

Každý den se vynořovala spousta otázek, na které jsem nenacházela odpovědi. Nevyřešené problémy mi bránily v usínání. A pak opakovaně, uprostřed noci, v takovém polobdělém stavu, se mi zjevil obraz. Pokaždé jsem vyskočila z postele k počítači a pokusila se ho zachytit. Začala jsem intenzivně myslet v obrazech a stejně intenzivně v nich i žila.

Celkem jsem v JAR vytvořila přes osmdesát digitálních koláží a pozoruhodné bylo jejich vnímání okolím. Randolph si dlouho stál na svém, že tomu co dělám nerozumí. Jeho dceři s přítelem, drogově (ne)závislím se většina mých výtvorů zalíbila na první pohled. Vzápětí se pustili do podobné tvorby. A Paulina v obrazech  přečetla veškerou mou vědomou i nevědomou symboliku. V určité fázi přesvědčeně pronesla: “Madam, ty rozumíš černým lidem a oni rozumí tobě, tvoje umění je stejné jako naše i když ho děláš na počítači”. Jsem přesvědčena, že to byly mé symbolické obrazy, které za nás odvedly práci. Svedly nás dohromady. Všichni, každý po svém, jsme v nich zachytili nějaký ucelený příběh (ne)bytí, nám všem společný lidský úděl. Skrze obrazy jsme se najednou zejména s Paulinou dorozuměly. Staly jsme se jedna pro druhou nepostradatelné. Obě jsme tušily, že prostřednictvím kultury té druhé vlastní identitu nenabudeme, ale zároveň jsme dobře cítily, že se nám naskýtá jedinečná možnost  vzájemně se (kulturně) kultivovat.

“…kultivovaný člověk vnímá lidstvo jakožto celek, zná umění a literaturu jiných národů a má cit a pochopení pro lidský život ve všech jeho vyšších formách i usilováních”, takhle cituje Roger Scruton Wilhelma von Humboldta (Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře, 2002).

Z pojetí mně stoprocentně konvenujícího, se daří vytvářet autentický životní postoj jen velmi komplikovaně. Do Afriky jsem přijela s nepoddajným myšlením, s utkvělými představami. Dr. Herbert Benson a Marg Starková (Moc a biologie víry v uzdravení, 1997) hovoří “v mém případě” o nedostatečnosti mozkové plasticity.  Přirovnávají lidský mozek k hardwaru a  softwaru počítače, kdy měkké zapojení umožňuje “učit se novým věcem a uplatňovat nové způsoby myšlení, které za čas mohou nahradit vzory myšlení, který byl mozek zvyklý používat a na jejichž základě hodnotil a jednal”.

Paulina mi přinesla na rozloučenou zulský čepec se sukní a taškou, na které je vyšitý pták a list. “Ten pták, to jsi ty, madam”, říkala se slzami v očích “a ten spadlý list, to je baas (znamená boss). Sebrala si ho a odlétáš s ním do daleké země. Nás tu necháváš. My heart is very sore, madam”.

A moje srdce? Zůstane navždy rozpůlené. Nebo, možná ho byla před tím jen půlka a teď je celé. V Africe je můj druhý domov.