Karel Čapek a kaktusy… a Freud

Vzpomínám, jak jsem se před lety zastavila v Příbrami u jednoho osamoceného stánku plného kaktusů. Člověk sedící uvnitř připomínal kvočnu ostřížím a zároveň pyšným zrakem přehlížející svá kuřata.

Chtěla jsem, aby mi vyprávěl o své zálibě v kaktusech. Šlo to ztěžka. Po chvíli si dotyčný uvědomil, že mu brzdím prodeje, podal mi navštívenku a pozval k sobě. Trochu jsem znejistěla, ale pohotově se zeptala, jestli s sebou mohu vzít i pár příbuzných. Neprotestoval. Bohužel kontakt na toho milého pána jsem někam založila, a tak jsem s nadšením sáhla po knížce Terezy Petřek Todorové Karel Čapek a kaktusy.

Dcera příbramského kaktusáře zprostředkovává originálníma očima Karla Čapka zajímavý pohled do světa svého otce a jeho soukmenovců. Čapkův zájem o kaktusy zároveň Todorová (s. 9, 2020) prezentuje jako jeden z mnoha Čapkových koníčků, jenž měl pro jeho život zásadní význam: „Kaktusy obohatily Čapka o nové společenské vztahy, byly pro něj zdrojem inspirace pro práci žurnalistickou, beletristickou i fotografickou. Tento koníček zavedl Čapka do Košíř, kde se tváří tvář setkal s opravdovými projevy a důsledky chudoby a bídy; překvapivě ho tak kaktusy nasměrovaly až k sérii článků o pražské periferii, ve kterých si kladl důležité společenské otázky“.

V knize Todorové opravdu nechybí zajímavé politické souvislosti. „Mám právo dožadovati se toho, abych nebyl v republice staven mimo zákon, protože jsem odpůrcem a obžalovatelem toho času ještě všemocného ministra zahraničních věcí dr. Beneše Eduarda, jehož machinace se založením akciové společnosti ´Orbis´a ´Prager Presse´ jasně ukazují, kam a do čeho vede republiku“. (Todorová, s. 25, 2020). Jistě odvážný postoj nejznámější a nejrozporuplnější osobnosti kaktusářského světa první republiky A.V. Friče, Čapkova přítele.

Zájem o kaktusy a jejich sběratelé/pěstitelé přivedl Čapka také blíže k psychologii. Z jeho důkladně propracované typologie kaktusáře, vybírám: „Pokud jsem mohl v našem podnebí pozorovati, pěstiteli kaktusů jsou většinou muži; dělají si sbírku kaktusů tak, jako jiní muži dělají sbírku zbraní, mečů, šípů, kopí, arkebuz, halaparten, oštěpů a tesáků. Vášeň pro kaktusy je, abych tak řekl, militaristická, a tedy převážně mužská". (Todorová, s.79, 2020). 

Člověka ihned napadá, jestli si Čapek svým zájmem o kaktusy, a hlavně charakteristikou jejich sběratelů/pěstitelů nekompenzoval svůj téměř celoživotní pacifismus a možná i tu křehkou a nedokonalou fyzickou schránku, ze které, jako z kaktusů, občas vyvěrá až nezměrná vnitřní krása. „Vezmeme-li do rukou Čermákův Slovník Karla Čapka, zjistíme, že slova kaktus, kaktusář, kaktusářský, kaktusářství, kaktusek, kaktusový se objevují v Čapkových psaných projevech poměrně často, celkem stoosmašedesátkrát“. (Todorová, s. 9, 2020).

Švagr Čapka Karel Scheinpflug to trochu vyvrací: „Jeho výpravy do různých druhů činností nebyly koníčkem v pravém slova smyslu, ale studiem, které mělo ukojit jeho nenasytnou touhu po poznání“. (Scheinpflug, s. 42, 1991).

Karel Čapek o kaktusech diskutuje, píše, fotografuje je a kreslí. „Podle Čapka se v kaktusářství sbíhá mnoho zajímavých trendů, které přispěly k jeho poválečné popularitě…1. Malé byty, v kterých nám právě kaktusy umožňují v jediném okně vypěstovat celou kouzelnou zahrádku; 2. zvýšená záliba v domově, v malém domácím koutku – v tom jde kaktusářství ruku v ruce s radiem; 3. záliba v exotismu, s nímž se setkáváme i v dnešní literatuře; moderní smysl pro formální výstřednost i zvláštnost; 5. pokrok v umění hrnčířském, kdy se dnes vyrábějí tak něžné květináčky a misky na kaktusy; 6. sběratelská mánie, která jak známo doznala po válce rozmachu ve všech oborech…“ (Todorová, s.18, 2020)

Karel Čapek o kaktusech také čile koresponduje. S kaktusářem Oskarem Smržem a Věrou Hrůzovou, svou láskou: „…Ano, začíná se mě zmocňovat jakási sběratelská vášeň; Zikmund Freud to jmenuje ´řitní erotika´, abyste věděla“. (in Todorová, s. 90, 2020).

Z dnešního pohledu nevinná zmínka o anální fázi dodnes (ne)přijímaného Freudova psychosexuálního vývoje člověka (fáze orální, anální, falická, latentní, genitální), mě překvapila. V knize o kaktusech bych ji nečekala. Jsem přesvědčená, že je dobré se u ní na chvíli zastavit. Ne všichni čtenáři Čapka nebo děl o něm znají Freudovo dílo. Slovní spojení ´řitní erotika´ v souvislosti s Karlem Čapkem by je mohla vyděsit nebo znechutit.

Anální charakter je psychoanalytický termín vyjadřující ustrnutí jedince na ranější vývojové fázi. Váže se velmi zjednodušeně řečeno k „nočníkovému období“. Dělí se na formu retenční (zadržení) a expulzivní (vypuzení). Psycholog Stanislav Kratochvíl to formuluje (s. 21, 1975) následovně: „Druhou fází (po orální) je fáze sadistickoanální, kdy se stává primárním zdrojem příjemnosti anus, uspokojení je hledáno v agresi a v zadržování nebo vypuzování stolice. Postoj, který dítě zaujímá k ovládnutí těchto tělesných funkcí, ukazuje na pozdější aktivitu nebo pasivitu. Tato fáze může být považována za prototyp např. sběratelských vášní pozdější doby“.

Ve vztahu ke sběratelům/ pěstitelům kaktusů měl Čapek jistě na mysli formu retenční. Ta je charakterizovaná sklonem k puntičkářství, dále pořádkumilovností, přehnanou čistotností, tvrdohlavostí, zarputilostí, skrblictvím, lpěním na majetku, hromaděním peněz, sobectvím aj. Podle psychologa Paula Kline tedy mohou být všichni sběratelé považováni za análně-retenční typy. Samozřejmě posuzováno (reduktivní) psychoanalytickou optikou. Navíc je jasné, že žádný typ se nevyskytuje ve své čisté podobě.

Čapkův popis žen v povídce Ukradený kaktus jako by implikoval, že polarity retenční x expulzivní odpovídají polaritám mužské x ženské: „Pane, ženské mají všechny možné vášně, ale jak živy si nedělají sbírky! Viděl jste někdy ženskou, která by měla sbírku známek nebo brouků nebo inkunábulí nebo takových věcí? Nikdy, pane! Ženské nemají tu důkladnost a – a – takovou tu náruživost. Ženské jsou tak děsně střízlivé, pane! Víte, to je největší rozdíl mezi námi a jimi: že jen my si děláme sbírky“. (in Todororvá, s. 77, 2020)

Označení anální podle Paula Klina neplatí jen pro jedince, nýbrž pro celé kultury. Například Švýcarsko se svým důrazem na čistotu, čas a peníze, může být též považováno za anální. Psychoanalytik a antropolog Géza Róheim považuje celý kapitalismus za anální. (in Paul Kline, 1894).

Netuším, kolikrát Čapek zmiňuje ve svém díle Freuda. V textu Terezy Todorové jsem na něj narazila ve zmíněné podobě poprvé. Přemýšlím, jak na takovou poznámku mohla reagovat (1926) Věra Hrůzová a jak to Čapek vlastně myslel.  

Kdo četl jeho eroticky nabité Dopisy ze zásuvky adresované Věře Hrůzové a zajímá se o Freuda, tipoval by, že tak vážně nevážně. Vzhledem k tomu ale, že s Čapkem se nacházíme v období první republiky, zajímalo mě, jak to v té době u nás s přijetím Freudových myšlenek vlastně vypadalo.

Mimořádně zajímavý text Michala Šebka Předválečný vývoj psychoanalýzy v Čechách mě uvedl do obrazu. V poměrně rozsáhlé a po všech stránkách výživné eseji Ponurý Eros (in Šebek, 1996) se Ferdinand Peroutka podrobně rozepisuje o rezistenci našeho národního charakteru vůči temné mystice Freudovy nauky. Na český vkus byla podle něj příliš revoluční, jednostranná, zdůrazňující iracionálno. Peroutka se domnívá, že jejímu přijetí nepřispělo ani to, že vznikla z židovské tradice. Též poukazoval na zjevné rozdíly ve vnímání Freuda mezi Prahou a Vídní. Ačkoliv je pro Peroutku psychoanalýza v mnohém nepřijatelná, není k ní zcela odmítavý. Doporučuje ovšem, aby zůstala výhradně v oblasti psychiatrie a tyto hranice nepřekračovala. (Celkový mimořádně složitý a odmítavý postoj Ferdinanda Peroutky k psychoanalýze poskytuje excelentní práce Pavla Kosatíka z roku 2014 Psychoanalýza).

„Svůj podíl na malém přijetí psychoanalýzy měly také postoje politiků Masaryka a Beneše, kteří k ní měli negativní nebo zdrženlivý poměr… Masaryk označil psychoanalýzu za směšnou“. (in Šebek, 1996) V Karlu Čapkovi údajně budila psychoanalýza odpor, urážela prý jeho představy o morální čistotě a citové podstatě erotických vztahů. Přesně v intencích Peroutkových. Zmínka o ´řitní erotice´ v dopise Věře Hrůzové byla myšlena se vší pravděpodobností ironicky. S despektem.

Karl Kraus, jeden z nejzuřivějších odpůrců Freudovy nauky poukazoval na to, že spojovat psychu a anus, duši a zadnici je hanobením Boha (in Kosatík, 2020).

Můj muž, který nesdílí ani žádný zvýšený zájem o kaktusy mezi nimiž žil většinu svého života, ale ani o psychoanalýzu, kterou nebere, přerušuje tok mého analytického přemítání opakovaným dotazováním, jestli už jsem přečetla článek, co mi přeposlal.

"Madagaskar je jako první na pokraji hladomoru vyvolaného klimatickou krizí.  Matka čtyř dětí popisuje, že život se náhle scvrkl na boj o přežití, ve kterém jsou jedinou potravou kaktusové listy". (BBC News, 25.8.2021).

Tahle zpráva můj pohled na kaktusy navždycky mění!

I přesto děkuji Tereze Petřek Todorové za mimořádně podnětnou knihu. Zavedla mě i do oblastí, které už jsem před časem opustila. Nicméně nelituji.

Zdroje:

Karel Čapek a kaktusy, Tereza Petřek Todorová též vydala, 2020

Můj švagr Karel Čapek, Karel Scheinpflug, Kruh, 1991

Psychology and Freudian Theory, Paul Kline, Richard Clay, The Chaucer Press, Bungay, Suffolk, 1984

Psychoterapie, Stanislav Kratochvíl, Avicenum, Zdravotnické nakladatelství, Praha, 1976

Předválečný vývoj psychoanalýzy v Čechách - příspěvek ze semináře ke 140. výročí narození Sigmunda Freuda 1996, Michal Šebek (http://www.psychoanalyza.cz/styled-85/styled-86/styled-118/index.html)

Psychoanalýza, Pavel Kosatík, 2014 (https://www.kosatik.eu/psychoanalyza/)

BBC News  BBC News (https://www.bbc.com/news/world-africa-58303792)