Hodinky od Karla Gotta

Jistě nejsem sama, kdo dostal od Karla Gotta jako dárek (k vánocům) hodinky. Dost by mě zajímalo, kdo další byl/a ten/ta vyvolený/á a jak ty hodinky pro konkrétní osoby vypadaly. 

Bližší seznámení s Karlem Gottem jsem iniciovala v roce 1994. Byla jsem tehdy přizvaná třemi výtvarnicemi k Projektu Mamograf. Potřebovaly ho zviditelnit a sehnat peníze ke koupi prvního diagnostického přístroje na rakovinu prsu. (Více v mé knize.)

Projekt Mamograf jsem si nedokázala představit bez Karla Gotta. Zavolala jsem mu a sjednala si s ním schůzku. U něj doma. Připojil se k nám také skladatel Karel Svoboda, který významným způsobem pomáhal Projekt medializovat. Nejen skrze své RADIO VOX, ale i přítomností na různých osvětových akcích. (Jeho první žena Hana předčasně podlehla rakovině.)

Karel Gott ve své participaci na Projektu neviděl problém. Přemýšlení o vhodných souvislostech se ale protáhlo. Vzhledem k jeho pracovní vytíženosti. Tváří tvář jsme měli možnost opět spolu hovořit až za tři čtvrtě roku, na finále Miss Česká republika v Brně. (Více v mé knize.)

Do zamýšlené spolupráce s Karlem se vložil František Janeček, spolumajitel společnosti GOJA. Oba pánové mě pozvali do jedné pražské restaurace na další schůzku a navrhli oboustranně výhodný barter. Oni pro mne Projekt Mamograf a já se stanu jejich kmenovou zaměstnankyní. Vzala jsem si pár dní na rozmyšlenou...

S pracovním zařazením dramaturg jsem se pustila do produkce hudebního pořadu v podání Karla Gotta, Josefa Suka, Rudolfa Rokla a Pražského komorního orchestru Věci blízké našim srdcím. Vznikl na podporu Projektu Mamograf, ve spolupráci ČT, agentury GOJA a Nadace proti rakovině prsu. (Více v mé knize.)

Když mi Karel jednou po práci nabídl, že bychom si spolu mohli zajít na večeři, na slovo jsem se nezmohla. Na večeři ano. A při ní na neztišitelný záchvat smíchu, když Karel neúnavně napodoboval všemožné typy žen, které na něj během života líčily. Na jiné večeři, po koncertě, Karel vyprávěl vtipy. Můj nadšený smích ho povzbuzoval ke stále větším kameňákům. Skončili jsme u témat spojených se smrtí. Svěřila jsem mu, jak bych si přála být pohřbená...Karel mě vážně přerušil: „Počkej, počkej a víš, jak já? To bys určitě neuhodla. Já si přeju, aby na mne házeli písek, rozumíš? Ne růže, jak by někoho mohlo napadnout, ale jenom obyčejný žlutý písek. Prosím tě, řekni to těm lidem“.

František Janeček mě zaúkoloval, abych rozpracovala záměr televizního pořadu pro ženy, jehož realizaci plánoval ve spolupráci s ČT. Napsala jsem synopsi a odprezentovala ji oběma šéfům. Karel směrem k dr. Janečkovi poznamenal: „Vidíš, Franto, já to říkal, je, jaká je.“ Název televizního pořadu byl na světě...Zvítězil jako nejlepší z ženských pořadů, mezi kterými se ČT v té době rozhodovala. Jeho život v mém podání byl však stejně krátký jako mé setrvání ve firmě GOJA. (Více v mé knize.)

Jediná hmatatelná vzpomínka, která mi na Karla zůstala, jsou překrásné a zajímavě psychologicky interpretovatelné hodinky. Napadlo mě, že by možná nebylo od věci uspořádat z těch všech jím podarovaných hodinek takovou malou či větší výstavu a hádat, které komu patří. Mám totiž neodbytný pocit, že Karel Gott je ještě ke všem svým vyjímečným talentům a lidským obdarováním i vynikající znalec lidských/ženských duší.

Velmi si vážím zcela mimořádného setkání s Karlem Gottem a přeju mu do dalších let jen to nejlepší.

Poznámka: Své vážné i nevážné paměti, kde o K.G. píšu, jsem mu samozřejmě poslala. Jen nevím, zda se mu vůbec dostaly do ruky. To už se zřejmě nikdy nedozvím.