Babička, Stařec a moře, Karel Čapek a Lucie Zelinková

Knižní influencerka Zelinková je přesvědčená, že Čapkem dnes nedokážeme dospívající mládež primárně nadchnout, a že čtením jeho děl znechutíme mladým vztah k literatuře.

V nedávném rozhovoru s Michaelem Rozsypalem (Mashup) a Michalem Horáčkem, druhým hostem, uvedla, že náctileté je třeba nejprve bavit, „umožnit jim u literatury odpočívat“ a teprve následně je vzdělávat. Své víceré postesky vztahuje Zelinková obecně ke kanonické literatuře. Dává ji hromadnou nálepku „heterodogmativní sex“ (podle jejích slov brutálně patriarchální) a nabízí mezi jinými knihu Všechny barvy duhy (homosexualita, bisexualita, transgender aj.), kde je spoluautorkou. Stařec a moře Ernsta Hamingwaye je podle ní „nejnudnější kniha ever“. Babička Boženy Němcové ji ve dvanácti letech nenadchla a rozhodně prý nebyla důvodem jejího pozdějšího rozhodnutí jít studovat literaturu.

BABIČKA

Se mnou Babička (s filmovými obrázky) žila hluboko do dospělosti. Byla jsem fascinovaná divokou Viktorkou a ještě více vojákem, do kterého se V. „bláznivě“ zamilovala (Petr Čepek). Voják, vojevůdce jako archetyp se v mém životě nadlouho“zabydlel“ právě díky Babičce. Zpočátku to byly zcela jistě Čepkovy tajemné oči, které ve mně vyvolávaly až jistý druh posedlosti. V dospělosti jsem začala studovat Junga a pochopila, co jsou archetypy. Nicméně stejně jsem se vydala na druhý konec světa za „svým“ vojevůdcem. Až korekce realitou zjevila, že jsme oba hluboce ponořeni do archetypů (fantazií, snů), skrze které lze hodně pochopit o vrozených, nevědomých vnitřních silách v nás, ale nedá se v nich žít. V Babičce jsem poprvé pocítila velké erotické napětí, které mě přirozeně v těch „nácti“ začalo zajímat a už neopustilo. Na gymnáziu jsem od Babičky postoupila ke Kuličce od Guy de Maupassanta. Následovala Římanka od Alberta Moravia a další a další… Kanonické literatuře rozhodně nechybí erotická dimenze, kterou Zelinková tolik akcentuje a prezentuje věci tak, jako kdyby starší generace nikdy nebyly náctileté. Ano, zmíněná díla mají nepřehlédnutelný patriarchální punc. Jsou více či méně poplatná své době. (Babička je psaná jazykem, který by pro dnešní mladé byl těžko stravitelný). To však neznamená, že by se v nich nedalo najít něco inspirativního pro současnou dobu.

STAŘEC A MOŘE

Stařec a moře Ernsta Hamingwaye pro mne byl jednou z těch zásadních knih. Právě s ní jsem se ve svých pětačtyčiceti letech (2004) vydala na dobu neurčitou do Afriky. Hledání identity, smyslu života i otázky spojené se smrtí ke mně po celá léta intenzivně promlouvaly. Na tomto místě je asi dobré zmínit, že mně doporučovali literaturu ke čtení rodiče, teta a babička. Proto si také myslím, že vzdělávání a výchova dětí by měla probíhat v těsné součinnosti škola, rodina.

KAREL ČAPEK

Na rozdíl od Lucie Zelinkové jsem přesvědčená, že nadčasové dílo Karla Čapka s přesahem takřka do všech oborů lidské činnosti je dobrou materií pro rozvoj kritického myšlení. Někdy vážnou jindy humornou formou. Škatulka povinné četby v rámci předmětu český jazyk je pro Čapkovo dílo a jeho proměny v rámci životního cyklu člověka nedostačující, stejně jako jeden učitel. Problém tedy nevidím v malé záživnosti textů nebo jejich anachronismu s dnešní dobou, nýbrž v jejich uchopení a produktivním rozvíjení. Současné rozvržení školních předmětů je pro hledání širších souvislostí nevyhovující.

Jedním hmatatelným příkladem, že Čapek má co říct k dnešku a že to mladé bude určitě zajímat (ty, kteří se zajímají) je knížka ROBOT 100, Sto rozumů, editorky Jitky Čejkové, která se zabývá Artificial Life (syntetická biologie - velmi mladý vědní obor). Stovce svých známých a kolegů z celého světa poslala vědkyně Čejková email s prosbou, aby si přešetli RUR a napsali k tomu komentář nějakým způsobem související s RUR. Podařilo se jí to a ke stoletému výročí napsání Čapkovy divadelní hry RUR (1920/2020) vyšla zmíněná, velmi zajímavá kniha.

V Čapkovi samotném, ale v celé čapkovské generaci můžeme nalézt hodně inspirace a doslova bezpočet témat k přemýšlení. S látkou je jen třeba pracovat kriticky a jako s otevřeným systémem. Vyžaduje to ovšem ochotu se ke knihám vracet, což paní Zelinková neuznává.

Podtrženo a sečteno. Lucie Zelinková mě svou literárně-populistickou zkratkou zklamala. Místo, aby jako knižní influencerka se spoustou sledovatelů hledala způsoby, jak zasypávat příkopy mezi generacemi, právě třeba skrze literaturu, prohloubila je svým, místy až pubertálním projevem. Já u lidí obecně pozoruju nedostatek fantazie a imaginace. Tedy nedostatek tvořivého přístupu k četbě, potažmo k životu. Snad to není i její případ.

V souvislosti s doporučenou literaturou uvádí Zelinková jako výchozí bod obrozenectví a souboj němčiny s češtinou. Že by školní vzdělávání uvízlo v tak hluboké minulosti, tomu nemohu uvěřit.

Všechny lidi, kteří se chtějí domluvit zdraví sezónní pokladní v Památníku Karla Čapka na Strži Magdalena Westman-Kocábová