Po prvním krásném zimním víkendu jsem pochopila, že se potřebuju pohybovat v hlubokém sněhu. Pejsková totiž vyběhne, je úplně štěstím bez sebe, že může skákat v závějích, ale co to? Proč Tacomidávápiškoty je tak pomalá? Kde vězí?
A já se kdesi vzadu, zpocená a ufuněná, pokouším předstírat venčení.
A tak půjdu do sněžnic. Mí sportovně založení kamarádi se asi chytají za hlavu. Proboha, proč nevytáhneš běžky?? Proč asi! Prostě na nich neumím jezdit. Umím na nich jen chodit a pro ten účel jsou zbytečně dlouhý. A mají jeden příšernej mínus. Z kopce jedou! Pejskový by se to asi líbilo, protože bych výrazně zvýšila mojí rychlost, jenže já se bojím. Ty úzký prkna si z kopce prostě dělají, co chtějí. A Pejsková ještě nemá záchranářský výcvik.
Taky mám pár vzpomínek na běžky ze školy. Ne jako žákyně, ale jako nesportující třídní. Bylo to s mou první třídou. Mě bylo osmadvacet a jim šestnáct, sedmnáct. Škola si tenkrát dovolila luxus vyslat na lyžák nejenom tělocvikáře, ale i třídní. Tělocvikáři vedli přes den výcvik, třídní hlídali v noci. Abych se přes den nenudila, vzala jsem si tenkrát běžky, že si „pochodím“ v okolí chalupy. Mezi žáky byli dva, kteří měli také jen běžky. Pavel Bureš, závodní cyklista, kterého z oddílu pustili jen za podmínky, že bude denně na běžkách trénovat a Honza Kašpárek, který prostě sjezdovky neměl, a běžky sice měl, ale neuměl na nich. První dva dny kurzu Honza s Pavlem vyráželi s ostatními na sjezdovku, a zatímco ostatní sjížděli více, či méně, šikovně dolů, oba běžkaři zůstávali nahoře a obíhali vršek kopce asi v pětisetmetrovém kolečku. Po dvou dnech už byli tak otrávení, že přišli s prosíkem, zda bych se jich neujala jako pedagogický dozor a že vyrazíme někam dál. Prý se jim z koleček už točí hlava.
Ukecali mě. A tak jsme vyrazili ve třech. Už po několika minutách jsem si nadávala za svou tradičně měkkou povahu a neschopnost říct ne. Naše „sportovní“ družstvo vypadalo ve stopě tak, že cyklista byl neustále padesát metrů před námi a netrpělivě čekal, že se k němu dohrabeme. S Kašpárkem jsme se na lyžích plácali zhruba stejně rychle a nejistě. Krizovka byl každý kopeček. Pokaždé stejný scénář: Kašpárek jel přede mnou. Byl hubený, já udělaná, takže jsem ho, díky hmotnosti v pohybu, dohnala, a to vždy ve chvíli, kdy brzdil zatočením. Nevím, proč zatáčel na stejnou stranu jako já. Než jsme rozmotali nohy a vyhrabali se ze sněhu, Pavel byl bůhvíkde. My dva jako sněhuláci a Kašpárek navíc frustrovanej z toho, že se válí s účou v závějích.
Cyklistu naše výkony tak otrávily, že mě umluvil, že pojede napřed k nejbližší boudě a pokud ho nedohoníme, vrátí se zpět proti nám. Já blbá mu to dovolila! No, mladá úča, která nedomyslí následky. Vzhledem k tomu, že mě a Kašpárka jízda totálně vysílila, a navíc jsme byli mokří, zavelela jsem na ústup. Pavel se vrátí sám, když za ním nedorazíme.
Už jsme byli s Kašpárkem na chalupě v teple a Pavel nikde. Ke všemu se začalo stmívat. Sakra! Byla jsem hrůzou bez sebe, už jsem byla na cestě na horskou službu ohlásit ztrátu studenta, když vidím „Bože! Je to on!!“ Nahoře na kopci černou tečku. Žádnýho studenta jsem neviděla tak ráda.
Pavel asi po mém výtrysku radosti propadl dojmu, že obdržel nějaká privilegia a v průběhu kurzu se jeden večer nezřízeně opil.
Samozřejmě, že ne sám. Jeho city ke mně se však dostaly zpět na normální úroveň (tj. učitelka je kráva), když jsem ho (a ostatní) odchytila, při návratu z hospody přes sklep chalupy.
A tak skončil můj první lyžák v roli učitelky. Žádný další se vlastně už nekonal, protože luxus „hlídacích třídních“ skončil. A já volám: „Ať žijou sněžnice!“
PS: Jména studentů jsou smyšlená.
