A je to tady!

Tak je to tady. Dnešní ráno přineslo první pořádnou bílou nadílku. Počasí zkouší, jestli jsem připravena.

Jedna zkouška, psychické odolnosti, proběhla už zvečera, když jsem zavírala Pejskovou do kotce. Mučila jsem se před spaním představami, jak jí zavalí hromady sněhu, jak se udusí, jak zmrzne, jak bude smutná.

Jsem asi fakt kavárenský typ. Zatímco já ráno běžela…no, běžela. Snad pokud se dá prodírání se s lopatou půl metrem nového sněhu nazvat během. Tak jsem běžela ke kotci s nejhoršími obavami, Pejsková poskakovala před boudou, vrtěla vesele ocasem a byla evidentně v pohodě. Když jsem jí otevřela, předvedla několik rozpustilých kotrmelců v těch největších závějích a já pochopila, že jsem z města a do „horalky“ mám na míle daleko. Navíc jsem se k Pejskové (nechtěně) přidala a vrhla jsem se po zádech do zvlášť vysoko vyfoukané závěje.  Vyslala jsem do éteru pár peprných nadávek a několik nekonečných vteřin jsem se hrabala ven.

Po tělocviku s lopatou jsem konečně spatřila, jakou barvu má můj vůz a byla jsem schopná vyjet a dokonce dojet do práce.

Život je vlastně řetězec zkoušek. Stále přicházejí nové a nové a my nejsme nikdy připraveni. Ale můžeme je zvládnout a překonat. A tak se už teď připravuju na mou nejbližší zkoušku, která proběhne odpoledne – vyhrabat auto a dostat se z práce domů bez toho, abych zaměstnala místní hasiče nebo chlapy s traktorem.

Co čeká vás za zkoušky? Ať je to cokoliv, to dáte!