Nejen proto, že po větší část roku jsme na horách víceméně na samotě, jsme si pořídili psa. Slečnu. Švýcarskou bílou krásku.
Má nám být přítelkyní, mě ochránkyní při procházkách v lukách a lesích, ale výhledově i sportovním parťákem. To je moje představa. Prošla jsem spousty webů o psích sportech a jako naprosto ideální se pro horské prostředí zdá být dogtrekking. Prostě takové to chození s pejskem, který má kšíry a je připoután k páníčkovi (neb paničce) díky vodítku uchycenému na opasek. Přiznám se, že si pohrávám s myšlenkou, že v případě většího svahu, bych se mohla proměnit i na mašerku (pro méně znalé – řidičku psího spřežení). Sice bych neměla sáně a ve spřežení jen jednoho pejska, ale primární by byl stejně tah. Tah vzhůru do kopce. Aspoň trošku..maličko..Co? Nejsem tyranka zvířat?
Zatím je to jen zbožné přání. Pejsková je malá a lehká, já naopak, bohužel, velká a těžká. Krmíme ji však poctivě, výživně a pravidelně.
Je skvělá ve všech směrech. Kromě jízdy v autě. To jí opravdu nejde. Zhruba po deseti minutách jízdy zvrací, později se třese, slintá a je jí evidentně zle. Hrozně špatně to nesu a je mi jí líto. Snažím se o všemožná preventivní opatření, ale zatím vše marné.
Před naší poslední společnou dámskou jízdou autem jsem ji nechala vyhladovět, aby neměla co zvracet. Psí holčička však byla asi opravdu vyhladovělá a za mými zády očesala asi půl kila černého rybízu. Ten následně po zmíněných deseti minutách jízdy vyhodila uvnitř vozu. U pumpy jsem to nadělení posunula dál do popelnice a dál jsme pokračovaly s otevřenými okny a vlajícími vlasy. Mými. Pejsková je krátkosrstá.
Stejně se začala třást, slintat a do zpětného zrcátka na mě dělala smutné oči. Zastavila jsem u silnice s tím, že musím to ubohé zviřátko vzadu utěšit. V těch pár setinách vteřiny, kdy jsem zastavovala, mi bleskl hlavou opakovaný pokyn mého horského přítele, ať nezatahuji ruční brzdu při stavění, neboť v horských podmínkách může zamrznout. Trochu mému pohnutí mysli nerozumím, neboť je konec srpna, nicméně stalo se. Zastavila jsem auto, vystoupila k zadním dveřím, otevřela je a chtěla pohladit to nebohé zvíře, když v tom…panebože! Auto se pohnulo a přejelo mi nohu a zůstalo na ní stát. Auuh!
Co teď? V první chvíli jsem se snažila auto odtlačit. Ale zkuste posunout předmět, který váží nejmíň tunu, když pod ním máte nohu?? Propadla jsem panice. Silnice málo frekventovaná a i kdyby něco jelo, co udělám? Stojím zadkem k silnici, s nohou pod autem se těžko vytočím do svůdné pozice stopařky. Mám máchat rukama nad hlavou a volat o pomoc? Co si asi pomyslí případný zachránce, když uvidí auto s poblitým psem a ženskou, která si sama sobě přejede nohu??
Při těchto úvahách jsem cítila, že auto nestojí úplně na mých prstech a že je mohu v botě skrčit. Bota však vězela pod gumou naprosto bezpečně. Po menších manévrech v kotníku se mi podařilo vyzout se z boty a bosky jsem s autem poodjela. Uff.
Nejspíš bych měla opravdu řídit jen psí sáně.
