Máme psa

Nejen proto, že po větší část roku jsme na horách víceméně na samotě, jsme si pořídili psa. Slečnu. Švýcarskou bílou krásku.

Má nám být přítelkyní, mě ochránkyní při procházkách v lukách a lesích, ale výhledově i sportovním parťákem. To je moje představa. Prošla jsem spousty webů o psích sportech a jako naprosto ideální se pro horské prostředí zdá být dogtrekking. Prostě takové to chození s pejskem, který má kšíry a je připoután k páníčkovi (neb paničce) díky vodítku uchycenému na opasek. Přiznám se, že si pohrávám s myšlenkou, že v případě většího svahu, bych se mohla proměnit i na mašerku (pro méně znalé – řidičku psího spřežení). Sice bych neměla sáně a ve spřežení jen jednoho pejska, ale primární by byl stejně tah. Tah vzhůru do kopce. Aspoň trošku..maličko..Co? Nejsem tyranka zvířat?

Zatím je to jen zbožné přání. Pejsková je malá a lehká,  já naopak, bohužel, velká a těžká. Krmíme ji však poctivě, výživně a pravidelně.

Je skvělá ve všech směrech. Kromě jízdy v autě. To jí opravdu nejde. Zhruba po deseti minutách jízdy zvrací, později se třese, slintá a je jí evidentně zle. Hrozně špatně to nesu a je mi jí líto. Snažím se o všemožná preventivní opatření, ale zatím vše marné.

Před naší poslední společnou dámskou jízdou autem jsem ji nechala vyhladovět, aby neměla co zvracet. Psí holčička však byla asi opravdu vyhladovělá a za mými zády očesala asi půl kila černého rybízu. Ten následně po zmíněných deseti minutách jízdy vyhodila uvnitř vozu. U pumpy jsem to nadělení posunula dál do popelnice a dál jsme pokračovaly s otevřenými okny a vlajícími vlasy. Mými. Pejsková je krátkosrstá.

Stejně se začala třást, slintat a do zpětného zrcátka na mě dělala smutné oči. Zastavila jsem u silnice s tím, že musím to ubohé zviřátko vzadu utěšit. V těch pár setinách vteřiny, kdy jsem zastavovala, mi bleskl hlavou opakovaný pokyn mého horského přítele, ať nezatahuji ruční brzdu při stavění, neboť v horských podmínkách může zamrznout. Trochu mému pohnutí mysli nerozumím, neboť je konec srpna, nicméně stalo se. Zastavila jsem auto, vystoupila k zadním dveřím, otevřela je a chtěla pohladit to nebohé zvíře, když v tom…panebože! Auto se pohnulo a přejelo mi nohu a zůstalo na ní stát. Auuh!

Co teď? V první chvíli jsem se snažila auto odtlačit. Ale zkuste posunout předmět, který váží nejmíň tunu, když pod ním máte nohu?? Propadla jsem panice. Silnice málo frekventovaná a i kdyby něco jelo, co udělám? Stojím zadkem k silnici, s nohou pod autem se těžko vytočím do svůdné pozice stopařky. Mám máchat rukama nad hlavou a volat o pomoc? Co si asi pomyslí případný zachránce, když uvidí auto s poblitým psem a ženskou, která si sama sobě přejede nohu??

Při těchto úvahách jsem cítila, že auto nestojí úplně na mých prstech a že je mohu v botě skrčit. Bota však vězela pod gumou naprosto bezpečně. Po menších manévrech v kotníku se mi podařilo vyzout se z boty a bosky jsem s autem poodjela. Uff. 

Nejspíš bych měla opravdu řídit jen psí sáně.