Často mluvím s manažery, ekonomy, s právníky. Setkávám se s matematiky, s techniky nejrůznějších oborů. A velmi často v rozhovoru narazím na jejich neznalost, ba dokonce strach z kultury. Totéž platí o řadě politiků.
Mnozí z těch, kteří rozhodují o naší současnosti i budoucnosti, se na kulturu dívají jako na nějaký ornament, ozdobu, postradatelný duchovní luxus, ba dokonce i jako na ztrátu času. A přitom je to právě kultura, která je základem všeho. Ekonomové sice označují za příčinu válek nejrůznější hospodářské krize, filozofové však hovoří o střetech kultur a kulturních či duchovních hodnot.
Stalo se to při jedné debatě v ostravském zastupitelstvu: Náměstek pro životní prostředí požadoval navýšení částky v rozpočtu města na centrální čističku odpadních vod. A peníze chtěl vzít z kapitoly Kultura. Oponoval jsem tím, že sice chápu potřebu odvádět splašky z města a zároveň je nevypouštět do řeky, ale že peníze na tuto činnost je třeba hledat jinde, než je brát kultuře jako takové. „Jinak sice nebudou téci splašky po chodnících a řeka nebude smrdět, ale když budeme oklešťovat kulturu, časem budou chodit dvounohé splašky po chodnících..,“ řekl jsem, a zastupitelstvo skutečně našlo potřebné miliony jinde.
Současná západní civilizace je více technická, než kulturní. Díky obrovské nabídce atraktivních hloupostí je však ohrožena schopnost rozeznat důležité od nedůležitého. Svět televize (zejména té komerční), svět počítačových her nabízí vizuálně atraktivní, ale obsahově prázdnou podívanou. Ano, naštěstí je zde možnost svobodného rozhodnutí každého dospělého jednotlivce, který si může sám zvolit, co bude číst, na co se bude dívat, co bude poslouchat.
Ale co děti?
Školní výuka je zaměřována spíše na mezilidskou soutěž mezi schopnějšími a méně schopnými. Technické a přírodní vědy jsou finančně zvýhodňovány už jen tím, že si na sebe samy vydělají. Filozofie a humanitní obory se ve vysokoškolském i všeobecném vzdělávání dostávají do pozadí.
Nedávno jsem se při besedě se studenty gymnázia zeptal na jejich vzory. Aby se nemuseli stydět, rozdal jsem lístečky, na které mohli anonymně napsat své vzory a idoly. V naprosté převaze tam byla jména modelek, zpěvaček a zpěváků pop music, sportovců a bohatých lidí.
Na divadelních přehlídkách souborů, které hrají pro děti, se objevuje jeden fenomén: neschopnost rozlišit dobro a zlo. V klasických pohádkách je to dáno: hodný a zlý král, hodná a zlá princezna, kladný hrdina a padouch jsou tu srozumitelně vyobrazeni. Platí to i o klasické literatuře. Autoři moderních pohádek však hlavně chtějí děti pobavit a rozesmát. Někdy dokonce zlo vítězí – což sice občas platí v reálném životě, ale v pohádkách by tomu tak skutečně být nemělo. Protože pohádky dávají lidstvu vzory chování. A naprostá většina studentů dnes nedokáže převyprávět Hamleta, Romea a Julii, Lakomce atd., jednoduše proto, že věc nikdy nečetli a neviděli.
Školy se brání: na to, abychom vodili děti do divadel, ve školním rozpočtu nemáme peníze. A chtít po rodičích peníze na zaplacení vstupenky je složité, ne všichni na to mají.
A tak se ptám: má stát a potažmo obce (případně zřizovatelé škol) dotovat mimoškolní kulturní výchovu žáků a studentů? Měli by rodiče hledat v napjatém rodinném rozpočtu peníze na rozvoj duchovní stránky v osobnosti svého dítěte?
Podle mého názoru je to na společnosti jako takové, a tedy na rozhodnutí politiků, kterým směrem vést školní kulturní výuku ve státě. Jenže tady se kruh uzavírá: jak něco takového chtít po politicích, kteří třeba v životě nebyli v divadle, a beletrii či poezii vůbec nečtou?
