Důchodci přežijí všechno

Jsem v důchodu. Nenarodil jsem se za války, a tudíž nepatřím mezi ty, o kterých poslankyně za TOP 09 Gabriela Pecková říká: díky tomu, že prožili válku, se umí přizpůsobit vládním škrtům.

Paní poslankyni bych rád upozornil na fakt, že žijeme v míru, a ne ve válečných podmínkách.

Také bych rád zdůraznil, že se svými důchodovými příjmy hospodařím úsporně, ostatně nic jiného mi nezbývá. Nevyhazuji peníze do luftu, jako vláda v mnoha svých projektech. A snažím se přivydělat si nějakou korunu, hledám tedy možnosti navýšení svých příjmů.

A proto prosím paní poslankyni, aby se i vládní strany chovaly stejně: neplýtvaly a hledaly více než možnosti škrtů možnosti navýšení příjmů státního rozpočtu.

Nedávno jsem stál ve frontě na léky v lékárně. Přede mnou čekala na obsloužení přibližně osmdesátiletá žena. Lékárnice po převzetí receptu této zajisté důchodkyni řekla: „Bohužel předepsaný lék nemáme. Mohu Vám nabídnout jiný, ale je u něj větší příplatek.“

„Kolik?“ zeptala se žena.

„Stálo by vás to o sto čtyřicet dvě koruny více“, řekla lékárnice.

„Ale to je moje živobytí na tři dny, na to opravdu už nemám“ reagovala smutně důchodkyně, vzala si recept a odešla.

Lékárnice se podívala na můj recept a povídá: „No vida, právě tento lék, který paní doktorka předepsala vám, jsem nabízela té paní před vámi…“, a vzala si ode mne poplatek za lék.

Vyšel jsem ven z lékárny s velmi nepříjemným pocitem: Proč já, důchodce stejně jako žena přede mnou, mám možnost léčit se, a ona žena ne? I když možná odváděla do sociálního systému v průběhu svého produktivního života méně peněz než já (ale možná i více, kdo ví), žije přece ve státě se solidárním zdravotnickým systémem! Nebo ten systém už není solidární?

Stát si přece lidé vytvořili proto, aby se společně chránili, spojili se dohromady v zájmu ochrany slabších…Nemocenské pojištění je tu právě proto, abychom si vzájemně skrze zdravotní pojišťovny pomáhali. Když mi pojišťovna nezaplatí lék, proč mám já odvádět pojišťovně poplatky? Že je to pro případ vážného onemocnění, ohrožující můj život, na jehož léčení moje peněženka nedosáhne?Kdo může vědět, že tu paní důchodkyni v několika příštích hodíinách po odchodu z lékárny nezabije právě to, že si nemohla dovolit připlatit necelé dvě stovky?

Proč naše vláda zrovna na tohle zapomíná?

Důchodkyně, která má čtyřicet korun na den, přece nijak neplýtvá! Tak proč nemůže dostat lék, který potřebuje?

Možná si paní poslankyně a páni poslanci říkají: přežila válku, přežije i virózu…