Se slovy použitými v nadpise článku se často setkávám při reakcích veřejnosti na aktivity ochránců životního prostředí. Do jednoho pytle jsou přitom většinou vhozeni fundamentalisté a nejrůznější potížisté s lidmi, kterým jde o zachování života na planetě Zemi.
Jestliže si chci s někým názorově porozumět, musím používat slova, kterým rozumí.
Ekologům, kteří jsou mnohými označováni jako ekoteroristé, jde o jediné: o prosazování principů trvale udržitelného života. Co znamená termín „trvale udržitelný život“:
Někdejší norská premiérka Dr. Gro Harlem Brundtlandová, která v současné době vede Světovou zdravotnickou organizaci (WHO), hovoří o takovém způsobu jednání lidí, „který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby.“ Tato definice se obrací především k morální a etické stránce našeho života, a potřebuje doplnění. Trvale udržitelný život na naší planetě se sice nepodaří zajistit bez úcty k přírodě a k životu ve všech jeho formách, bez zdravé pokory a uvědomělé skromnosti, ale i kdybychom dnes všichni začali ctít tyto morální požadavky, nebude to stačit. Bez souboru ekonomických a sociálních strategií, jejichž cílem bude zajištění sociálních potřeb lidí, a to jak materiálních, tak duchovních, a které budou vycházet z ekologických principů, se katastrofické scénáře o zániku civilizace na Zemi naplní. Tato prognóza patří k závěrům tzv. Deklarace tisíciletí, přijaté na světovém summitu OSN v roce 2005.
Deklarace tisíciletí má 8 cílů:
Vymýtit nejvyšší chudobu a hlad.
Dosáhnout universálního primárního vzdělání.
Povýšit rovnoprávnost pohlaví a delegovat více moci ženám.
Zredukovat dětskou úmrtnost.
Zlepšit zdraví rodiček.
Bojovat s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi.
Zajistit udržitelnost životního prostředí.
Vyvinout globální partnerství pro vývoj.
Naplnění sedmého cíle (ale nejen to) je jádrem snah lidí, kterým mnozí hanlivě říkají „ekoteroristé“.
Odpůrci ekologů a na ochranu životního prostředí orientovaných lidí často používají jedno klišé: tvrdí, že lidský důmysl si nakonec se všemi problémy poradí. Toto stanovisko by se dalo i přijmout, pokud do celku lidského důmyslu vřadíme i poctivou a upřímnou snahu zejména rozvinutých zemí spojenou s naplňováním jednotlivých cílů Deklarace tisíciletí. Čekat však na to, až přijde nějaký vědecký objev, který přinese zázrak v podobě výroby čisté energie, nebo že se objeví vědec či vědecký tým, který nabídne lidstvu lék na prevenci chudoby atd. je naivní. A navíc nebezpečné.
V roce 1700 žily na Zemi přibližně 2 miliardy lidí. V roce 2020 nás bude téměř 7 miliard. Máme svoje nároky: Abychom nezemřeli, musíme jíst a pít, chceme cestovat, v noci svítit, užívat si kulturních i technických statků, a to všechno s tím, že chceme být zdraví. Jenže tohle všechno bychom měli chtít zajistit i našim dětem, vnukům, pravnukům atd., a myslet bychom přitom měli i na generace lidí žijících na opačné straně zeměkoule.
Mnozí říkají: příroda si poradí. Chovejme se jako ostatní živí tvorové, a bude dobře… Jenže v přírodě vítězí vždy ten silnější. Lidstvo si však vytvořilo státy a nejrůznější společenství hlavně proto, aby zvýšilo vlastní ochranu, a aby slabší byli ochráněni těmi silnějšími. A kteří jsou to ti nejslabší? Ti, co se teprve narodí.
Ekologové, tedy ti proklínaní ekoteroristi , žijí a jednají v duchu slov G.H.Brundtlandové: Chtějí chránit život na Zemi před těmi, kteří myslí jen v horizontu vlastního života, myslí jen na vlastní ekonomický zisk a růst, na vlastní prosperitu, v duchu rčení „po mně potopa“.
Je takový životní postoj možné nazývat ekoterorismem?
