Ženy....umíme být inspirací mužům?

Včera večer jsem si pročítala články na blogu a zaujal mě článek jedné pisatelky, kde píše o tom, jak je těžké najít muže… Muže inteligentního, čistotného, voňavého, pozorného, romantického, pěkného atd. atd. To mě zaujalo a donutilo k zamyšlení, jak to tedy asi je? Je to takový problém, nebo z té pisatelky mluvila špatná zkušenost s muži? Jsme my ženy tak náročné a naše nároky ještě stoupají s naším postupem na společenském žebříčku? Anebo je to vývojem společnosti a žen v ní? Nebo jsme jen ovlivněny romantickými filmy, kde hlavní hrdinové splňují všechny naše představy, které na svém blogu vypsala ta pisatelka?

Všechny tyhle otázky se mi honily hlavou a já v ní začala pátrat jak to tedy je. Začaly se mi vybavovat moje kamarádky, které si prošly několika vztahy, a já začala vzpomínat na naše sedánky, kde jsme tohle všechno probíraly. Řešily jsme, jestli je ten pan Božský dost romantický, jestli se umí správně oblékat, správně se vyjadřovat, jestli umí nám ženám dostatečně naslouchat, jestli je dost pozorný a dbá na hygienu tak, jak my si představujeme. A v neposlední řadě, jestli je dost movitý, aby nás a naše případné potomky dokázal zabezpečit. Každá jsme vyjadřovala svůj názor a dohadovaly se, kterou vlastnost bychom daly na první místo a naše nároky stoupaly téměř geometrickou řadou…A připadaly jsme si jako hrdinky těch romantických filmů, které si pouštíme, když potřebujeme tu naši křehkou ženskou dušičku pofoukat.

A najednou to přišlo! Jsme ty hrdinky? Jsme pro muže ty vysněné ženy, které chtějí mít po svém boku? Ty, pro které by neohroženě skočili do řeky plné aligátorů? Na které myslí celý den a při důležitém obchodním jednání si klidně odběhnou, aby jí zavolali a řekli jí, jak moc jí milují? Které zaplavují květinami a dárky a vymýšlí romantické situace, při kterých se nám ženám zastavuje srdce, a ztrácíme půdu pod nohama? Jsme ty hrdinky, které si mohou dělat nárok na pana Božského? Ty, které muže inspirují?

Snažila jsem sama sobě objektivně na tuhle otázku odpovědět. A zjistila jsem, jak těžké je sama sobě nelhat. Přiznat si, že my ženy na sebe občas nedbáme tak jak by si asi muži představovali a omlouváme to únavou, starostí o rodinu, děti…Že umíme být protivné, vztahovačné, že taky neumíme pokaždé mužům naslouchat, když nám chtějí vyprávět třeba o důležitém fotbalovém zápase. A je jedno jestli hrála naše reprezentace, nebo jen Horní Lhota s Dolní Lhotou. Že doma kolikrát chodíme ve vytahaném tričku a elasťákách a do postele si bereme teplou noční košili, ke které si ještě navrch na nohy natáhneme teplé ponožky upletené pro tento účel…

Asi mě teď většina žen odsoudí, jak můžu takhle ženy zrazovat! Jak si můžu dovolit se do žen takhle opřít! A že by mě chtěly vidět, jak chodím doma našlechtěná, upravená a ještě s mužem debatuji o fotbale.

NE, nechodím doma našlechtěná. Chodím doma v tričku a elasťákách a o fotbale mě taky nebaví mluvit, ale taky už vím, že když chci mít doma alespoň občas pana Božského, tak on musí mít doma občas paní Božskou…A o tom to všechno je.