Nemám co na sebe....jaro je tady!

Konečně je tady! JARO….  Jen co slunce ukázalo po dlouhé zimě svoji sluneční tvář, tak jsem se plná elánu vrhla na jarní úklid bytu.

Všechno co připomínalo zimu a vánoce jsem uklidila do krabic a začala tahat figurky kuřátek, zajíčků. K tomu jsem aranžovala malovaná vajíčka a všechno ladila do veselých jarních barev. Když jsem naklidila a vyzdobila byt, tak jsem se vrhla na oblečení. Do krabic putovalo zimní oblečení. Kabáty, bundy, teplé svetry, kalhoty na lyže, helma na lyže, rukavice, lyžáky, boty a všechno ostatní, co trochu připomínalo zimu. A z krabic jsem na oplátku tahala jarní a letní oblečení, včetně letních šatů, halenek, triček, svetříků, sukní, krátkých kalhot, sandálů a pantoflíčků.

Když jsem měla všechno jarní a letní oblečení vyndané, tak jsem zjistila, že je potřeba ho trochu roztřídit a probrat a rozhodla jsem se, že metodou zkoušení ho vytřídím. Co se mi líbí a co už ne.

A tady jsem narazila! Z metody, LÍBÍ – NELÍBÍ, byla metoda JEMI – NENÍ MI!!! Zoufale jsem na sebe zírala do zrcadla a snažila se do některých věcí obléct. A do čeho se obléknu, to mi nesedí…….“sakra z čeho dnes vyrábí ty prášky na praní“ nadávám u toho a snažím se dopnout zip u sukně. Tričko mě obepíná a připadám si jako ve svěrací kazajce. V ten moment jsem zatoužila po milosrdné zimě, kdy jsem byla schovaná v zimním kabátě a bundě a moje špeky zahalovaly velké svetry. Padla na mě deprese a já smutně koukala z okna na to krásné počasí a přemýšlela v čem vyrazit ven na procházku. Po chvilce zírání z okna jsem udělala rozhodnutí. Žádný splín a deprese! Začnu běhat, míň jíst a za měsíc mi všechno oblečení zase bude sedět tak jak má.

Hned druhý den, když jsem přišla z práce, jsem se obalila potravinovou fólií, navlékla do sportovního a vyrazila do polí běhat. Po pár metrech lehkého klusu, kdy jsem šustila jako listí hnané podzimním větrem jsem nemohla popadnout dech a pokoušely se o mě mrákoty. Z klusu jsem přešla do chůze a snažila se udržet alespoň tempo. Před očima mi běhaly mžitky, můj dech mi duněl v uších. Po chvíli se můj tep trochu zklidnil a já znovu vyběhla. I když běh bych tomu asi neříkala…… protože když kolem mě lehkým krokem proběhla holčina se sluchátky v uších, tak v ten moment jsem měla pocit že neběžím, ale ležím na zemi a snažím se posunout o pár metrů vpřed…….Ale nevzdala jsem to! „Doběhla“ jsem k lesu, kde jsem podle mého cvičebního plánu udělala pár protahovacích cviků a vyrazila na zpáteční cestu. Prokládala jsem svůj „běh“ chůzí, takže kdo mě pozoroval musel mít pocit, že jsem na jarní procházce a občas si radostně poskočím.

Když jsem se dopotácela domů, tak jsem v koupelně ze sebe začala strhávat potravinovou fólii, která mi měla zajistit, že se budu víc potit a tudíž toho víc vypotím a zhubnu. Omyl. Fólie se mi různě shrnula a zařízla se mi do kůže a celou dobu mě škrtila. Pomocí nůžek jsem se z ní nakonec vysvobodila a po sprše jsem „omdlela“ na sedačku.

Takhle, ale už bez fólie, jsem vydržela sportovat celý týden, na jehož konci jsem se nemohla únavou téměř hnout a zip u sukně stále odolával. Nakonec jsem to vzdala, oblečení rozdala kamarádkám a vyrazila nakoupit nové, větší……A všem, kterým se jako mě, oblečení přes zimu „srazilo“ to také vřele doporučuji. Vždyť je tu jaro, tak proč se stresovat.