V kavárně jsme odsouzeni dostávat přes držku.

O tom, že opakování je matkou blbosti. Chyb obzvlášť. A co s tím místo ublížených výkřiků o emigraci dělat do budoucna.

Dokud nám nedojde, že mít vizi něčeho je sakra větší síla, než něco negovat.
Dokud trpělivě  neodkojíme osobnosti. (pan Antizeman to nebyl ani omylem.)
Dokud skutečně nebudeme lepší než "oni" (a to nemluvím o výplatách, nebo stupních škol).
Dokud si naši kandidáti nenajdou schopnější markeťáky.
Dokud nepochopíme, že pod slovem slušnost se opravu neskrývá výsměch druhým.
Dokud se nenaučíme vysvětlovat místo nálepkování hlupáky.
Dokud se nebudeme smát jedněm strachům a druhými strašit.¨
Dokud se nepřestaneme opájet svou dokonalostí. (Dokonalý stejně není nikdo.)
Dokud neskončíme se sdílením ubohých vtipů o zdraví druhých.
Dokud nevyjdeme ze "svých ohrádek" směrem "k těm druhým".
Dokud život nebude poražen sociální sítí.

Dokud se nenaučíme, že bez empatie to prostě nepůjde.

Včerejšek mě vůbec nepřekvapil, protože ještě nic takového neumíme.