Nedovedu si představit, že po dnešních bezprecedentních útocích na civilní cíle... Ke kterým se Kreml veřejně přihlásil, se ještě najde někdo normální, kdo bude zoufalost a brutalitu vedení Speciální vojenské operace obhajovat...
Stejně jako ve čtyřicátých letech i nyní se řada politiků pohledem zvenčí domnívá, že agresora lze nějak ukormidlovat, zkrotit, vodit si na provázku. Pravda, za cenu obětování nějakého jiného národa. Nějakého území, které je přeci daleko a nemusí nás vzrušovat. Stejně tak jsou jedinci, kteří budou tvrdit, že Rusko muselo jít své rodnou řečí hovořící druhy zachraňovat...
No asi takhle... Jasně, některé zákony týkající se například ruštiny a ukrajinštiny rozhodně v pořádku ve vztahu k rusky mluvícím Ukrajincům nejsou. Drtivou většinu lidí však tato skutečnost nijak neomezovala a rozhodně ne na životě. O tom, co by přinesla budoucnost lze nyní vést jen spekulace. Pokud chceme takto přemýšlet, musíme omluvit i strejdu Hitlera, že narovnal situaci v našem pohraničí, která mezi světovými válkami rovněž trpěla v některých ohledech nespravedlností. Ostatně umělá myšlenka Čechoslovakismu k ničemu jinému, než přehlasování národnostních menšin ( je jedno jestli Maďarů, nebo Němců) stejně nesloužila..
Nicméně nejsem pro bezhlavé přebírání historických paralel . Ono samozřejmě vždy pokulhává . Dějiny se sice možná točí v kruhu, ale nikdy jej nekopírujeme ve stopě na vteřiny a milimetry věčnosti stejné. A i mikrosituace pak dělají ze všech našich vítězství i porážek situace zcela jedinečné.
Jednomu srovnání, se dnes ale částečně neubráním. Bombardováním civilních cílů (byť centrum Londýna bombardovale Luftvaffe omylem) bylo jedním ze zlomů událostí, které bych se nebál označit svým významem nepodobné Stalingradu na frontě východní.
Docílilo dvou věcí. Tu první Putin na Ukrajině dosáhl už dávno. Odhodlání jejích obyvatel nepodlehnout a přinášet oběti je nezměrné. Tou druhou je skutečnost. že stejně jako tenkrát může po dnešku útočníka obhajovat už jen skutečné prase...
