Dneska už to vypadá skoro jako scifi.... Unavenej z bigbítů člověk hltal poezii... Jenže bylo to jednoduché....
V časech kdy bylo jen málo lákadel a místo zabíjení volného času člověk zkrátka žil to bylo vlastně přirozené...
Ale nechci psát blog o tom, že byla tráva zelenější a sluníčko víc hřálo, sníh se sypal do větších závějí... Věk, čas a ostatní veličiny v přesýpacích hodinách pádí kolem jako splašené koně. Jsem rád za to co jsem, i za to co jsem prožil a přeji těm co půjdou dál, ať na svá zelená léta a Zelené peří taky rádi vzpomínají...
Možná nejsem ten kuchař jako v krásné poezii Václava Hraběte s kterým mě seznámil....
Spát a na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let
a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit na slunce
které ti po těle kreslí
malé nepochopitelné obrázky
Václav Hrabě: Ospalé něžnosti
Ale pořád jsem kuchařem co má poezii rád. Nejkrásnějších věcí se totiž člověk často nemůže dotknout a je mu souzeno je míjet. Když se nám občas podaří je zachytit, jsme vítězové.... Můžeme zrovna ležet v blátě. Nevědět jak dohonit vlaky co jsou dávno za horizontem... Ale ten okamžik kdy všechno nedává vůbec žádný smysl, ale září to víc než zlatý poklad a je to jen naše nám nevezme nikdo....
Občas, když se sešeří a zasním se sklenkou něčeho dobrého v ruce ( popel z cigaret a duše rozervané poezií už neodklepávám, je to pryč) sedí tam se mnou průvodci po té blyštivé Galaxii slov a okamžiků.
Mirek Kovářík je jedním z nich a vzal to čert, že jsou to dneska tři roky kdy odešel. Bude patřit navždycky k intimním Titánům z časů co mizí.... Dovede si dneska někdo představit, že u nás na Portě recitoval pro třicet tisíc parů uší a duší k tomu ?
A jak začít jinak než slovy.... " Je březen...."
Zahrát si dneska nemůžeme nic jiného....
